Můj muž má se mnou po celou dobu našeho vztahu trpělivost. Trpělivost mám i já s ním, a to po celou dobu našeho vztahu. Význam slova trpělivost ale dostal naprosto jiný rozměr při našem společném čekání na porod. Anika prošvihla první i druhý termín. Několik humoristů z mého okolí poznamenalo, že je jako maminka, když píše novou knihu. Samozřejmě to není pravda, já termíny dodržuju. Tohle má po tatínkovi!
Druhá vlna pandemie koronaviru začala nabírat na síle a obě jsme na sobě cítily tlak okolí, že by bylo bezpečnější, abych už, ale doopravdy vážně, porodila. Dostala jsem několik bezpečně prověřených a funkčních rad, jak porodu pomoci:
Schody máme tři a zazvonit vedle u sousedů, které jsme sotva znali, s otázkou: “Máte schody? A mohla bych si je vyběhnout?” mi nepřišlo vhodné.
Přírodu máme za domem, ale bylo zapotřebí zdolat úvodní kopec. “Kdo dneska tlačí?” začínala obvyklá debata mého muže a mé mámy o tom, kdo dnes se mnou půjde na procházku. Častěji prohrávala máma, která nikdy nezapomněla zdůraznit, že je již v důchodu, a měl by se na to brát zřetel.
Uklidila jsem standardním způsobem celý dům. Uklidila jsem i všechno, co se nám standardním způsobem nikdy uklízet nechce. Skříňky v koupelně, botníky, kapsy, šuplík s kořením. Uklidila jsem i pytlík s celým pepřem. Zazvonit u sousedů s dotazem: “Máte doma binec? A mohla bych ho uklidit?” jsem si včas vyhodnotila jako nevhodné.
Nemůžu se k tomu vyjadřovat, neboť jsem pod přísahou.
Dostala jsem sklenku vína a zbytek si rozdělili ostatní obyvatelé domácnosti, že to potřebují víc. Večer byl plný naděje. Ráno plné výčitek směřovaných k vinařům z Moravy, že stáčejí vína, které nevyvolají ani blbý porod.
MÁMA: “Prosím tě, kde máte brufen?”
Za nefunkční zmetek byl označen maliník, skořice, a dokonce i chudák lněné semínko.
Po dvaceti minutách, ve kterých jsem dokázala intenzivně myslet jen na marinované vepřové, jsem to vzdala a šla si namarinovat to vepřové.
Máma řekla, že na to nemá ani nervy ani ploténky, a on musel narychlo odjet něco zařídit do OBI.
ON: “Jedu do OBI.”
MÁMA: “Jedu s tebou.”
OBA: “Na to potřebujeme křídu, třeba ji budou mít v OBI.”
Když na mě konečně přišly kontrakce, byl v Praze a kupoval v okénku vietnamské restaurace nudle. Náš rozhovor vypadal asi takto:
JÁ: “Mám kontrakce, jedeme!”
ON na VIETNAMKU: “Žena má kontrakce, za jak dlouho budou ty nudle?”
VIETNAMKA: “Plus mínus patnáct minut.”
ON: “Prosím tě, vydrží to ještě tak patnáct minut?”
Slíbila jsem mu, že hned jak porodím, tak se s ním rozejdu. Když jsem potom v porodnici vyšla z ordinace, kde mé kontrakce označili za falešné, seděl nervózně na chodbě a v ruce svíral dva boxy s jídlem.
“Vidíš, ještě, že jsem na ty nudle počkal!”
Rodit v čase, kdy covid zavírá jedno nemocniční oddělení za druhým, byla zajímavá zkušenost, kterou si už, doufám, nebudu muset nikdy zopakovat. O porodu příště. Ale trpělivost bych chtěla veřejně glorifikovat hned. Je to vzácná vlastnost, která mi nejednou zachránila zadek, a tak na ni spoléhám i dnes, kdy ji potřebuji daleko víc než obvykle.
O autorce:
Ivana Chřibková pracovala jako redaktorka, dramaturgyně či producentka. Na svém kontě má tři knihy Když to tam není, tak to tam nehledej, Suchý hadr na dně mořském a Kdoule. V současné době si užívá roli mateřskou, o které dvakrát do měsíce píše pro Marianne.
