FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Soukromí, dohled, nebo nadhled?
Moje pubertou políbená Anička neustále tvrdí, že nemám právo: lézt jí do pokoje, chodit do koupelny, když se sprchuje, dýchat v její přítomnosti, nedejbože jí sáhnout na mobil. Respektuju. A nestačím se divit.
Kromě toho, že by na samostatnou úvahu vyšlo téma – ona mi nedovolí, já ovšem musím, takže zná nejen heslo k mému mobilnímu telefonu a pravidelně v něm hospodaří (pravda, tady za to může to, že já nedokážu čtyřmístný kód přenastavit, ale to je zase jiná kapitola, týkající se mé technické zdatnosti), kromě toho v koupelně mi sděluje zásadní věci ze svého života, a požaduje odpovědi na své požadavky. Okamžitě a střelhbitě. Nahá se cítím poněkud nesvá, takže většinou souhlasím, do delších diskuzí se z výše uvedeného důvodu nepouštím… a ona to moc dobře ví. Mohla bych pokračovat dál, ale ani to není předmětem, o kterém jsem chtěla psát. Jakože matky dětem soukromí dopřávají měrou vrchovatou, neb je zakotveno i v Listině práv a svobod dítěte… Ovšem Listinu práv a svobod matky zatím nikdo jaksi nevydal…
Ale vrátím se k meritu věci a ano, kolegyně Katka už tuhle story zná…: Anička si tak intenzivně hájí svá práva, až mě v období, kdy si všichni mění dlouhé kalhoty za kraťasy, dost zaskočila: „Umyj si to stehno“, doporučila jsem jí, když jsem na jejím svalu stehenním viděla (bez brýlí, které mě dělají starší) jakousi šmouhu.
„To není šmouha, to je tetování,“ odpověděla hrdě.
Málem mě kleplo. Ve čtrnácti letech kérka? Kde k ní přišla bože? Honilo se mi hlavou a požadovala jsem vysvětlení…
„To my už dávno, s kamarádkami, na památku…“
„Na památku?“ byla jsem nebezpečně klidná… Toho tě zbavíme. „ A kdo ti to vůbec udělal, jaký salon?“ nechápala jsem, kdo maluje na malé děti. Vždyť je to nezákonné – tedy bez souhlasu zákonného zástupce, honilo se mi hlavou.
„To my samy, jehlou a tuší,“ vysvětlila mi opět hrdě původ neumělého srdíčka…
A začal kolotoč. Hledala jsem někoho, kdo jí odstraní kérku, aby moje holčička vypadala zase jako holčička… A zjistila zajímavé věci: Byť mě jako jedno z řešení napadlo, že počkám do nějakého Aniččina přijatelného věku a přetáhneme její umělecký výtvor nějakým ještě umělečtějším – ono to prý nejde. Tuš se s profi barvou nesnese – princip moc nechápu, v zásadě je mi jedno, jaké postupy fungují, jaké ne, protože salon tohoto druhu si otevírat nehodlám. Ale jedno vím jistě, a to že postup musí být následující: odstranit a později, až se vylaserované místo zhojí, zase nanést profi tatérskou barvu.
Kamarádka, které jsem vyprávěla můj příběh, se mě nevěřícně zeptala: „A to jsi fakt půl roku netušila, že je amatérsky pokérovaná?“ Ne vážně nevěděla. Buď je to znamení, že jsem jako matka selhala, nebo jsem naopak až příliš horlivě dodržovala Listinu dětských práv a svobod. U dalších dcer se mi to rozhodně nestane!
Čtete rádi fejetony Kláry Kotábové? Zaregistrujte se do našeho nového Marianne Klubu, kam Klára pravidelně přispívá svými články. Registrovat se můžete zde.
ČTĚTE TAKÉ:
FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Citáty pro lepší život
