DENÍK BERLÍŇANKY: Za uzavřenými hranicemi

Tak už skoro tři týdny žiju v úplně novém režimu a vzpamatovávám se ze šoku. Tak jako my všichni. Je to jako bych najednou žila v jiném světě. Z ulic Berlína zmizeli lidé, na místech, kde jsem se nemohla hnout, najednou není nikdo. Z naleštěných německých obchodů zmizelo zase hodně zboží. Nemůžu sehnat paralen pro dítě a spolu s ostatními Němci stojím fronty na toaletní papír: aktuálně nejvíc nedostatkové zboží Německa.

Kdyby mi tohle někdo řekl před měsícem, nevěřím mu.

Poprvé jsem paradoxně ráda, že mám doma hodně práce s dětmi, s učením, vařením a domácností. To mi nedovolí moc přemýšlet o tom, co je a co bude. Nudu v karanténě, na kterou si někteří stěžují, nezažívám. Ono už jen učení dvojích osnov je docela výzva. Náš Kryštof sice chodí do německé školy, ale chceme mu nechat uznat i české vysvědčení: znamená to učit se pravidelně český jazyk a vlastivědu: dějepis a zeměpis. Do toho teď dostává úkoly i z německé školy a aby toho nebylo málo, mám práci dokonce i z německé školky: naučte se velikonoční písničku, upleťte si košík apod….

Život tady v Německu by se podle plánu měl začít vrácet k normálu po Velikonocích. Je ale možné, že zůstane jen u plánu, počty nakažených stále rostou poměrně vysokým tempem. Můj život ale tak jak tak zůstane zásadně odlišný od toho, který jsem žila před koronavirem. Využívala jsem toho, že vzdálenost Berlín – Praha je malá a jezdila pravidelně „domů“ do České republiky za prací, kde jsem měla různá natáčení a projekty. Fungovala jsem jako pendler a právě na takové lidi současná opatření dopadla zásadně. Když pominu práci, o kterou jsem přišla, právě uzavřené hranice jsou pro mě na současné situaci nejhorší. Je to zvláštní pocit bydlet někde a vědět, že se nemůžu jen tak sbalit a jet domů do Prahy. Tak jako jsem to dělávala pořád.

Je to smutný pocit být najednou v cizí zemi za uzavřenými hranicemi. Nevím, kdy moji rodiče uvidí děti, nevím, zda můžu naplánovat cestu za nimi na prázdniny, na které se tak těšily.

Celé dětství mě vychovával nevlastní táta, emigrant ze Švédska, často jsme spolu probírali jeho pocity po tom, co utekl z Československa. Sama jsem s emigranty natáčela dokument Emigrace v nás. Je to téma, o kterém často přemýšlím. A teď ještě mnohem víc než předtím (i když naše situace samozřejmě není taková jako u skutečných emigrantů.) Pamatuju si, jak mi jeden emigrant vyprávěl, že brečel, když se po letech mohl vrátit do Čech.

Já už teď trpím steskem po domově, a u jednoho béčkového filmu mi pohled na centrum Prahy dokonce vehnal slzy do očí.

Jsem si jistá, že až se dostanu domů, tak budu hodně naměkko. Občas se zasním a představuju si to.

Na druhou stranu nás naše složitá situace ve vylidněném Berlíně sblížila s místními ještě víc. (Ale o tom zase příště.) A líbí se mi i berlínský optimismus: na naší kavárně v ulici je vývěsní cedule, kde místo nabídky stojí jediná věta: „Alles wird gut.“ „Vše bude dobré.“

Veronika Jonášová

Pokud to není nezbytně nutné, nevycházejte v současné době ze svých domovů - a to ani pro nové číslo Marianne. Časopis Marianne si totiž můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.