DENÍK BERLÍŇANKY: Nejdražší cesta domů na Vánoce

Život v Berlíně se změnil. Takovým výmluvným ukazatelem všech změn kolem nás jsou dvě záležitosti. Místo velkého zimního stadionu kousek od našeho domu, kde jsme loni s dcerou bruslily a kam jsme ji chtěli přihlásit do sportovního kroužku, je teď jedno ze šesti obřích berlínských vakcinačních center. Letos se tu už nebude bruslit, ale očkovat proti koronaviru. A krásná umělecká galerie v centru města, kolem které jsem často procházela a která leží v mé oblíbené uličce Augustustrasse, se zase proměnila v odběrové místo na testy na covid. Právě sem jsme se s dcerou Larou vypravily před naší cestou do Prahy. Byl to zvláštní pocit, když kolem obrazů na zdech procházeli lidi oblečení v igelitových úborech s rouškami a štíty a odebírali nám vzorky z krku (naštěstí ne z nosu, toho jsem se trochu bála). Říkala jsem si, že si tenhle výmluvný výjev musím uložit do paměti, protože něco takového už doufám nikdy nezažiji. Právě testování bylo takovým symbolickým uzavřením tohoto podivného roku poznamenaného světovou pandemií, který jsme v Berlíně prožili.

Letos jsem se definitivně naučila, že nemá smysl nic plánovat. I našemu testování předcházelo malé drama. Těsně před termínem našich testů mi přišla zpráva z dceřiny školky, že se v ní objevil případ koronaviru a celá školka je uzavřená a my všichni musíme hned do karantény. Naštěstí po dvou dnech nám poslala ředitelka e-mail, že se onemocnění u dítěte u PCR testu nepotvrdilo, ale že šlo a falešný výsledek antigenního testu.

Dcerka testy zvládla dobře a dostala za odměnu balíček gumových medvídků. Já jsem zaplatila za nás obě 200 eur a vypravila se domů čekat na výsledek. Testy byly naštěstí negativní u obou a tak jsme se mohly vypravit na Vánoce do Prahy. Jely jsme napřed vlakem, manžel se synem se k nám přidali o něco později. Byla to rozhodně jedna z nejpodivnějších jízd vlakem na trase Berlín – Praha, kterou jsem zažila. Vlaková souprava byla poloprázdná a když jsme se bavily s českým průvodčím tvrdil, že s námi ve vlaku sedí jen desítka dalších lidí.

Mám ráda cesty vlakem a právě tuhle trasu považuju za jednu z nejhezčích. Absolvovala jsem jich za dobu, co žiju v Berlíně, už desítky. A pohled na Českosaské Švýcarsko a vlnící se Labe těsně u hranic se mi nikdy neomrzí. Máme tradici, že ve vlaku chodíme do jídelního vozu na palačinky. Tentokrát to byl však trochu bizarní zážitek. Na německé straně se musela držet německá pravidla: jídlo se tedy podávalo v jednorázových plastových obalech a byl zakázaný prodej alkoholu. V Děčíně za hranicemi pak začala platit česká pravidla: jídlo v porcelánu a možnost servírovat alkohol.

„Je to divná doba,“ komentoval to číšník ve vlaku, který byl rád, že si může popovídat česky. Stejně jako já.

Z Berlína jsem odjížděla v den vyhlášení celkového lockdownu, v Praze jsem stihla jeden den, kdy byly ještě otevřené restaurace. Prahu jsem si užila i tak a uvědomila jsem si znovu, jak moc mi chybí domov, rodina, přátelé a možnost si povídat česky.

Hodně našich známých letos cesty domů za příbuznými vzdalo. Naše děti se ale tak těšily na babičky a dědečky, že jsme se rozhodli jim přání jet do Čech splnit. I kvůli nim jsme celé martýrium cesty podnikli. A rozhodně to byla naše nejvíc vykoupená cesta domů. Jen za PCR testy na cestu do Prahy za celou rodinu jsme zaplatili 400 eur. Po návratu do Berlína nás čekaly opět testy pro celou rodinu a navíc povinná několikadenní karanténa.

Manžel se synem měl s testy navíc problém. Na odběrovém místě našemu Kryštofovi provedli test nesprávně a tak se musel vracet a celou proceduru podstoupit dvakrát. Nakonec jsem považovala za zázrak, že jsme se všichni ve zdraví sešli v Praze a oslavili Vánoce.

Nejen my, ale i hodně lidí v mém okolí tvrdí, že by rok 2020 nejradši vymazali.

Ale věřím, že tenhle nový rok 2021 bude lepší!

S novým rokem nás čeká v Berlíně lockdown, který tu potrvá minimálně do 10. ledna. A já mám jen jedno přání: ráda bych měla zpět svůj život a svět bez pandemie, bez téhle hrozné nemoci. Svět s možností cestovat, stýkat se s lidmi a chodit do společnosti.

To přeju i vám všem čtenářům a čtenářkám.