Chalupaření a chataření jako staronový trend

1. ZTRÁTA KOMFORTU MÁ NĚCO DO SEBE

Bára Karpíšková alias Bjukitchen, autorka kuchařek

Vy a práce na chatě – jde o relax zónu, nebo se tu věnujete své profesi?
Když se mi narodil syn Cipísek objevila jsem v sobě chalupářku. Pořád tu něco dělám, vymýšlím si stále další práci, vlastně každej večer dumám nad tím, co a jak dotáhnout nebo předělat. Jakmile jedna práce skončí, už mám vymyšlené aspoň dvě další. Letos jsem se třeba poprvé vrhla na sázení, takže neustále obdělám záhony a řeším, jak to uděláme za rok, aby jich bylo ještě víc.

Jak jste ke své malé rybářské chatě kousek od Roudnice nad Vltavou přišli?
Tomáš (Karpíšek, manžel Bju pozn. redakce) chatičku koupil zhruba před 10 lety, tenkrát to byla teda úplná díra (uffff). Po narození syna Cipíska jsem začala silně lobbovat za její předělání a teď každý týden vzdycháme, jak bychom tam nejraději bydleli napořád. V lese, u řeky, kousek od pole.

Na jak dlouho a jak často na chatu jezdíte?
Prakticky pokaždé, když to jde. Ode dveří ke dveřím to máme přesně 38 minut, takže někdy tam jedeme i na 4-5 dnů, především od června do začátku října. Jinak nás tam najdete většinou o víkendu.

Nejintenzivnější vzpomínka spojená s chatou?
Mám spoustu krásných vzpomínek, některé jsou z doby, kdy byla chatička v příšerném stavu a já tam odmítala jezdit a když jsem jela, tak jsem se rozčilovala, že je tam bordel a nedá se tam žít. Tomáš vždycky říkal, že v rybářské chatičce je bordel na místě. Dneska máme stále rybářskou chatičku, ale naštěstí už skoro absolutním pořádku.

Co se mi vybaví, když se řekne chata?
Několik věcí: syn Cipísek na mole, jak sám chytá ryby a huláká, ať přinesu podběrák. Naše
ranní podzimní výlety (okolo 5:45) na loďce, kdy je řeka v oparu a Tomáš vytáhne štiku. Taky teplé podvečery s nejkrásnější výhledem na řeku, červánky a samozřejmě pudink, ten máme skoro pokaždé.

Jak je řešíte opravy chaty?
Většinu věci si s Tomášem vyřešíme sami, ale jakmile jde o něco složitějšího, zavoláme jednomu kutilovi ze sousední vesnice a ten nám pomůže.

Co na chatě děláte úplně nejraději?
Momentálně nejraději sbírám po lese popadané větve, které pak odtáhnu k chatičce a naštípu z nich klacky na oheň, které skládám mezi stromy.

A co je největší otrava?
Otrava? Asi nic. My jsme na chatičce vážně nejraději. Špatné počasí ani chladná rána u řeky mi nevadí, naopak. Tu a tam máme víc mokrého oblečení než suchého, ale stejně mě tam baví ta jednoduchost bytí. Nádobí myjeme vodou z řeky, kterou nosíme v kyblíku do chaty, kde ji pak ohřívám. Díky tomu si vody mnohem víc vážíme a neplýtváme s ní. Naše chatička je opravdu malá a musíme v ní prostě žít minimalisticky, o to je to ale větší zábava. Ztráta komfortu má něco do sebe.

2. SLABOST PRO PASTOUŠKU S PŘÍCHUTÍ MENTOLU

David Matásek, herec

Jak jste ke své víkendové radosti přišel?
Byla to láska na první pohled. Nejkrásnější bylo to noční hledání na internetu, těch chalup, co já viděl! A pak taková divná, mentolová pastouška v zarostlé zahradě. Jeli jsme tam a bylo rozhodnuto. To místo bylo neuvěřitelné, panoramata Lužice a Středohoří! Rekonstrukce přišla na ukrutný peníze, vlastně ještě jednou tolik, co stála chalupa, ale výsledek je podle našeho gusta. 

Jak dlouho a jak často sem jezdíte?
Chatu jsme koupili v roce 2005, rok trvala přestavba a drobné úpravy vlastně pokračují dodnes. To potvrdí každý chalupář, že na něco si oko zvykne, něco se obsedantně předělává stále. A pak je tu zahrada. Chtěli jsme ji nízkoudržbovou, ale ouha! Příroda má své plány. Přijedete po měsíci a ze zahrady je džungle zarostlá po pás sudetskou lilií. Tak tu říkáme kopřivám.

Vaše nejintenzivnější vzpomínka spojená s chatou?
Nikdy nezapomenu na Vánoce 2012. Mrzlo a foukalo, v noci přišel drobný déšť. Ledové království, všechno se potáhlo vražednou krustou. Celou noc jsme slyšeli praskat stromy v lese, ta bilance byla hrozná. Nad ránem si jedna borovice lehla na střechu chalupy. Tuna zmrzlé vody. Měl jsem strach o krovy, o děti. Ale soused to slyšel taky, vstal a s motorovou pilou nás za hodinu vysvobodil. To jsou chvíle k nezaplacení.

Vnímáte chatu jako relax zónu, nebo tu jste schopen pracovat?
Se soustředěnou prací je to tu těžké. Párkrát jsem to zkusil, ale nakonec jsem netknutý text ani nevyndal z tašky. Možná, že to koukání do kraje, poslouchání vichru a štípání polen ještě někde zúročím. Nejradši sedím venku a koukám na Klíč, vykukuje jako Cheopsova pyramida mezi kopečky u České Kamenice. Nikdy nevypadá stejně. Hlavou mi táhnou všelijaké blbosti, které jsou v Praze tak zásadní.

Vy a opravy chaty. Jak je řešíte? 
Rekonstrukci prováděla místní firma. Měl jsem z toho hrůzu, jsem totiž zkušený investor a všechny úpravy a opravy bydleni v Praze mě stály hodně sil. A sem se ještě muselo dojíždět na stavební dozor! Jaká byla moje radost, když jsem zjistil, ze tihle místní pánové mě nechtějí oškubat, svou profesi zostudit a navíc si pamatují, na čem jsme se dohodli. Takže odborného tu nedělám nic, já jsem tu na hrubou práci. Kamení, dřevo a seno. 

Co na chatě dělám úplně nejraději?
Nejradši sedím venku a koukám na Klíč. Vykukuje jako Cheopsova pyramida mezi kopečky u České Kamenice. Nikdy nevypadá stejně. A hlavou mi táhnou všelijaké blbosti, které jsou v Praze tak zásadní.

A co je největší otrava?
Asi balení a odjezd. Ale to se zase můžeme začít těšit na příště! 

3. ZAHRADA JAKO ŠPERK

Hanuš Lamr, šperkař

Váš víkendový dům má velmi zajímavou historii.


Dům v malebném městysu Potštejně, který byl vždy oblíbeným výletním místem, koupil na začátku druhé světové války jako investici táta mojí babičky, ta ji pak dostala jako věno. Na jejím místě stál původně tkalcovský domek, který dal postavit hrabě Chamaré. V chalupách, postavených podle francouzského vzoru s mansardovou střechou, bydleli tkalci, kteří tkali plátno na ručních stavech. Dodnes má domek mansardovou střechu, tak jako ten před ním.


Jak často sem jezdíte?


Vždycky to bylo takové letní sídlo. Strávil jsem tu kus dětství, než naši koupili statek v Petrovičkách. Časem jsem chalupu zdědil já, neboť má krásnou zahradu a moje maminka tušila, že se o ni budu ráda starat. Její základ vytvořil můj děda, zahradní architekt. V období koronaviru jsme tu strávili celé krizové období, ale normálně, protože máme dítka školou povinná, sem jezdíme jen na víkendy a na prázdniny. Aktuálně jsme tu celá rodina od počátku karantény. Samozřejmě jezdím do Prahy, už jsem si ale přivezl i zlatnický stůl, takže v budoucnu tu nejspíš budu bydlet a mít tu dílnu. Jinak tu rádi tužíme rodinu, hrajeme fotbal na louce, chodíme na výlety po místní překrásné krajině, no a samozřejmě všichni pracujeme, učíme se a zase pracujeme.



Vaše nejintenzivnější vzpomínka spojená s chatou?


V dětství jsem bývával velmi velkorysý, například jsem na babiččiny maliny pozval celý dětský Potštejn. Druhá je, jak jsem se s kamarádem za prudké bouřky ztratil, a přijel pro mě ustaraný strýc. Přijde mi to jako z Babičky od Boženy Němcové!



Máte krásnou zahradu, baví vás péče o ní?


Už ráno před snídaní chodím sem tam po zahradě s kafemlýnkem v rukou a sleduji každý neustále se měnící detail zahrady. Když můžu, trávím na zahradě všechen svůj čas, a postupně ji v mém případě doslova vyšperkovávám. Rád kupuju a pěstuju, ale i nalézám v přírodě pro mě zajímavé rostliny, z kterých potom vytvářím na zahradě kompozice. Moje zahrada je kontrast ušlechtilého a prostého.



Jak je řešíte opravy chaty? Děláte si něco sami, nebo to raději necháváte na odbornících?


Snažím se, co to jde, ale přeci jenom jsem šperkař a kytičkář. Opravu domu, kterou chystáme, nechám tedy radši odborníkům.



A co je největší otrava?


Skoro bych řekl, že tu nic takového neznám.



4. DŘEVNÍK JE MOJE LÁSKA

Jan Potměšil, herec
 
Můžete nám prozradit pár slov o historii vaší chalupy?
Chalupu, kterou máme v obci Lom u Tábora, postavil v roce 1922 můj pradědeček Cílek. Pustil se rovnou do velkorysé stavby hospody. Původní chalupa byla jen velký sál, kde se odehrávaly tancovačky a hrálo divadlo, výčep, samozřejmě velký sklep na pivo. Rodina měla jen jednu obytnou místnost, kde byl ale i stůl pro osamělé štamgasty, kvůli kterým nestálo za to otevírat hospodu. Hospodskou byla moje babička Marie, dědeček Václav Potměšil byl tesař a příležitostný švec a taky vedoucí místního ochotnického souboru. V té jedné místnosti se jim postupně narodily čtyři děti, nejstarší byl můj tatínek Jaroslav. Až po 2. světové válce si k hospodě přistavěli druhou část se dvěma obytnými místnostmi a podkrovím.

Jak dlouho a často na chatu jezdíte?
Jezdím sem celý život. Přestože jsem se narodil v Praze, jako jediný mám povolený vstup i na sraz místních rodáků, který je vždycky jednou za deset let.
 
Já a práce na chatě - jde o relax zónu, nebo se tu věnujete své profesi?
Teď momentálně se velmi intenzivně připravuju na čtení audioknihy Růže pro Algernon, která je už skoro celá hotová, zbývá nám posledních 20 stran. Trochu se ostýchám učit se to venku, dost se to rozléhá. Jinak práce za mnou postupně přišla i sem, už několik let tu se Spolkem Kašpar pořádáme letní třídenní festival, na který už přijíždějí lidé z dalekého okolí. Letos by měl začít v pátek 14. srpna. Naše chalupa vždycky slouží jako ubytovna pro herce a techniku, je to tu dost divoké.
 
Jak je řešíte opravy chaty? Děláte si něco sami, nebo to raději necháváte na odbornících?
Největším odborníkem a zároveň vrchním zahradníkem a stavbyvedoucím je moje maminka, která chalupě věnovala asi 55 let svého života, poprvé sem přišla jako dvacetiletá. Teď tu řídí všechny práce. My se držíme jejích pokynů, něco zvládneme sami, na něco si pozveme pomoc.

Co na chatě dělám úplně nejraději?
Sekám dříví. Dřevník je moje láska.
 
A co je největší otrava?
Nic není otrava. My to tu prostě milujeme a chápeme, že některé práce se prostě musí udělat.

5. LÉČIVÉ TICHO DAKEKO OD PRAHY

Martina Preissová, herečka Národního divadla

Vy jste se vydala trochu atypickou cestou, nemáte chatu či chalupu, ale domek bez pozemku ve městě.


Náš dům nemáme dlouho. Koupili jsme si ho před čtyřmi lety. Můj manžel se tehdy léčil v léčebně přímo v malém městečku na hranici Moravy a Vysočiny, cítil se tam dobře a bezpečně a zamiloval si ten kraj se vším všudy. Jednoho dne mi zavolal, že tam našel dům, který bychom mohli koupit. Prý už kolem něj dlouho chodí a když si domluvil schůzku s makléřkou, aby se podíval dovnitř, zamiloval se do něj. To samé se přihodilo i mně, když jsem dovnitř vstoupila. Je to trochu zvláštní, všichni odjíždějí z Prahy na venkov, aby si užívali prací na pozemku a kutilství. My si koupili dům v samém centru malého městečka, který nemá žádný pozemek. Vzhledem k tomu, že v Praze bydlíme v domě se zahradou, vyhovuje nám, že tady žijeme “městským” životem, neřežeme dříví, nesečeme trávu, ani nepěstujeme rajčata. Já tady doháním resty v četbě, píšu, chodím běhat do parku a můj muž maluje. Je to jediné místo, kde na tyhle koníčky máme čas. A děti jsou tu šťastné, protože tu mají síť svých kamarádů, dopoledne vezmou kolo a domů je dožene už jenom hlad. 

Jak dlouho sem jezdíme a jak často?


Už čtyři roky tu trávíme Vánoce a prakticky všechny prodloužené víkendy a samozřejmě prázdniny. Můj muž tam tráví i tzv. odpočinkové pobyty. To když už má Prahy plnou hlavu a potřebuje vypnout. I když je to skoro na hranici s Rakouskem, a mezi Prahou a Jemnicí, kde naš dům leží, je dálnice D1 a dlouhá klikatá cesta Vysočinou, jezdíme tam velmi často. Musím říct, že zážitků tady máme spoustu, ale ten nejkrásnější a nejintenzivnější je zážitek z ticha. Ačkoli náš dům leží v samotném historickém centru městečka a je součástí bývalého židovského gheta, jzdálo by se, že tu klid asi nenalezneme. Opak je pravdou. Když po šestnácté hodině zavřou obchůdky, utichne na místním náměstí život, už jsou slyšet jen zvony z kostela a holubi na střeše nedalekého opuštěného zámku. To ticho a klid je nenahraditelné a léčebné. 

Jak zvládáte nutné opravy?


Musím říct, že můj manžel je poměrně zručný a v opravách domu samostatný. I pro něj je to svým způsobem odpočinek. Zvládá téměř všechno, občas mu pomůže kamarád. Vzhledem k tomu, že jde o dům historický, snažíme se jej opravovat ve stylu, který je citlivý a šetrný. Máme rádi, když domy nesou své kouzlo, ctíme jejich hodnotu. Největším štěstím však je, že jsme ho koupili už zrekonstruovaný, a to velmi citlivě. Takže už ho opravdu jen udržujeme. 

Co tu děláte vůbec nejraději?


Ráno, když ještě všichni spí, vyběhnu jen tak s košem na nákup na náměstí a do přilehlých uliček a nakoupím v obchůdcích, co je potřeba. Užívám si popovídání u pultu a fakt, že nespěchám. Doma, když děti někde pobíhají, sednu k otevřenému oknu, otevřu laptop a píšu. To je můj odpočinek a únik z reality. A opravdu se mi to daří jen tam. Léto je pak plné výletů, koupání na místním skvělém biotopu a dlouhých večerních procházek v prázdném zámeckém parku. Je to zvláštní, že z města ujíždíme do města, ale tady čas plyne jinak. 

Co je otravné?


Velice mne mrzí, že nejde moje práce přestěhovat někam blíž. Dojíždět je nemožné. Místní možná otravuje to, že se tu nic neděje, ale na to mi jim říkáme, že to je právě největší bonus, za kterým sem jezdíme. Říkají, že je to Bohem i státem zapomenuté městečko. A právě proto se nám tu tak líbí.
 

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.