ANDREA SESTINI HLAVÁČKOVÁ: S tenisem se ještě neloučím

Focení jsme stihli na poslední chvíli – zítra ráno odlétáte. Kam?

Na Floridu, kde jsme napůl žili, protože manžel tam pracoval. Teď se stěhuje za prací do Londýna, na přesun máme měsíc. Takže letím vyklízet věci, ale taky se podívám na turnaj v Miami a vyřídím pracovní záležitosti. A těším se, že tam bude sluníčko a opálím se.

Zmínila jste se o pracovních záležitostech. To je řešíte i teď, v polovině těhotenství?

Snažím se nelenit a pracovat na své „kariéře po kariéře“. V Miami mě čeká intenzivní čtyřdenní kurz. Pořádá ho ženská tenisová asociace pro holky, které končí nebo přemýšlejí o konci kariéry. Jsou tam programy, které jsou sportovcům nejbližší: kouč, žurnalista a manažer. Součástí je i dvoudenní trenérský kurz. Sice mě to úplně neláká, ale je dobré mít i tuhle kvalifikaci, pro jistotu. Musím na své kariéře tvrdě pracovat.

Tenisovou kariéru jste přerušila, nicméně nechala jste si zmrazit žebříček. Co přesně to znamená?

Hráčky, které jsou zraněné déle než šest měsíců, můžou žebříček, který měly na posledním turnaji, osmkrát využít na dalších turnajích. Ty, které otěhotní, ho nově můžou využít až dva roky od porodu. Otěhotněla jsem v době, kdy jsem byla osmá na světě, takže by byla škoda říct – končím, smažte mě. Člověk nikdy neví, co se stane zítra. Kdyby se v průběhu těhotenství nebo porodu něco nepovedlo, tak abych se měla kam vrátit. K tenisu se ale úplně neupínám. Co jsem otěhotněla, netrénuju. Cvičím jen kondičně, spíš abych nějak vypadala.

O návratu ale zatím mluvíte poměrně opatrně.

Ono totiž nezáleží jen na mně. Musela bych mít správnou parťačku, se kterou by to za to stálo. Uvidím, jak na tom kamarádky budou za rok za dva. Třeba budou taky zrovna po miminku a půjdeme se na Wimbledon rozloučit společně, to by byla legrace. Ale jsem ráda, že to teď skončilo takhle krásně. S mou úžasnou kamarádkou Bárou Strýcovou jsme odehrály báječnou sezonu.

Tenis je individuální sport. Jak fungují vztahy mezi tenistkami?

Je těžké se na okruhu s některou z holek důvěrně sblížit. Je fajn mít parťačky, se kterými zajdete na oběd nebo večeři a pobavíte se o společných starostech, ale čekat, že potkáte někoho, kdo vám bude za všech okolností přát a fandit? To neexistuje. Jsem hrozně ráda, že jsme si k sobě s Bárou na skloncích našich kariér našly cestu, protože dvě tři sezony jsme se sotva pozdravily. Byly jsme největší konkurentky, bojovaly jsme o stejné věci. Ale věděla jsem, že až skončíme a odpadne to věčné poměřování, zase k sobě najdeme cestu. A našly jsme ji ještě během kariéry.

Jak jste se daly dohromady?

My jsme se potřebovaly. Naše rodiny spolu prožily mládí, narodily jsme se vedle sebe, obě jsme zkoušely tenis a krasobruslení. Všechno bylo společné až do čtrnácti let. Potom nás tenis vzdálil, jenže loni v únoru jsem ze dne na den přišla o parťačku. Bára zrovna neměla dlouhodobou parťačku, tak jsem se jí ozvala, jestli by se mnou neodehrála jeden turnaj, a ona, že klidně celou sezonu. Lidé kolem mě docela koukali, v rodině jsem ale měla podporu.

Ego ale muselo jít stranou.

Jako v každé jiné práci. Kolikrát musíte ohnout záda, abyste něčeho docílili. Musela jsem mockrát zavřít oči a jít. Neřešit spoustu věcí a křivd.

Tenis vyžaduje i dávku tvrdosti. Asi nemůžete být ten typ, co se kvůli všemu hned rozpláče, že?

A to já se zase rozpláču, zvlášť teď v těhotenství! Mám pocit, že pláču pořád. Ale všechny máme ostré lokty a jsme tvrdý holky. V tomhle to s námi mají chlapi dost těžké.

Jak se ta tvrdost projevuje?

Člověk hodně očekává od sebe, tudíž i od druhých, a když něco dělá, tak precizně a naplno, a totéž chce i od ostatních. Co dělám já sama, to chci od druhých – slušné chování, komunikaci, férovost nebo schopnost pořádně zatnout zuby. Taky se moc nerozplývám. Těší mě, že mám hezké vztahy s kamarádkami a rodinou, ale nejsem ten typ, co by o tom psal dlouhé srdceryvné romány na sociální sítě.

Díky tenisu jste se poznala i s manželem, tenisovým manažerem Fabriziem Sestinim. Jste spolu už devět let, je to tak?

Je. Poznali jsme se, když jsem byla 170. na světě a asi 50. v deblu, vůbec jsme nevěděli, jak to s mou kariérou bude. Fabri mě podpořil a pomohl mi. Láska tenistkám většinou prospívá, i výkonnostně. Ovšem nebylo to devět slunných let. Přišlo i období, kdy jsem si nebyla jistá, jestli chci cizince a ...

Autorka rozhovoru: Simona Racková

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V KVĚTNOVÉ MARIANNE.