3 generace: Co se nevešlo do květnové Marianne

Geislerovy: Věra Geislerová (70), malířka, Ester Geislerová (33), herečka, produkční, modelka, Mia Rosa (12),

Věra

O výchově dcer: Mám vystudovanou UMPRUM a státnici z pedagogiky, ale nikdy jsem o výchově moc nepřemýšlela. Měla jsem to asi vrozené a vychovávala podle citu. Nic moc jsem neřešila, hlavně aby bylo zdraví, ale třeba známky? To ne, těmi bych se zabývala, kdyby klesly pod trojky, čtyřky. Jednou jsem dala dvěma starším na zadek, to když jsem přišla z třídní schůzky. Byly nepořádné, nenosily úkoly. Ale když pak byly vzorné, už mi to zase bylo jedno. A třeba, když mi volala učitelka, že Lela chodí v zimě naboso, odpověděla jsem, že je to její věc, ať ji nechá. Anebo když učitelka žalovala, že přišla do školy s potkanem. Říkám, já vím, štítím se ho, tak jsem ho doma nechtěla mít. A když Lela vylezla po třešni až na úroveň třetího patra, kde mám ateliér, tak jsem jí zamávala. Dnes nám oběma při vzpomínce trochu zatrne. Nebyla jsem přísná, spíš trochu bohémská matka, když se zaspalo, dostaly holky omluvenku, že mají průjem…

O hlídání vnoučat: Byla jsem s vnoučaty na chalupě a jela s nimi plavat do krytého bazénu. Volám Aně, jak se krásně koupou, výskají a cachtají. A ona na to, proboha, Bruno, neumí plavat. Jak jsem to měla poznat, když skákal a plaval jako všichni ostatní?

O tradici: Ráda bych, aby děti věděly, kam patří, aby znaly něco o svých předcích. Třeba jak prababička Tonička byla z chudé rodiny, z mnoha sourozenců a někdy neměli ani na boty pro všechny a když pásla krávy bosa a byla jí zima, stoupala si do teplého kravince. Tak jim o tom vyprávím. A mnoho jiných zajímavějších historek.

Ester

O ženském společenství: Táta od nás odešel a máma se o nás musela postarat sama. Bylo to smutné období, ale spojilo nás, smutek nás svařil, vnímám naši zvláštní sílu a energii. Vůbec jsem neměla pocit, že bych byla milovaná míň než sestry, jak to sourozenci občas mívají. Jsem nejmladší, maminka na mě měla hodně času. Jezdily jsme třeba spolu samy na dovolenou k moři a užívaly si to. Když si některý z nás tří vybere někoho, koho miluje, respektujeme to. Kdyby se nám nelíbily některé zásadní věci, řekneme jen, to mi není sympatické, nesoudíme, neintrikujeme. Když jsem měla manželskou krizi, mohla jsem se o tom bavit s holkama i s maminkou.

O dvojčatech: Když jsem postrčila mámě obrázek z ultrazvuku s dvěma bublinkama (Mia Rosa má dvojče bratra), řekla jen jéje, nojono, nějak to zvládneme, hlavně že se máte rádi. Nic nevyčítala.

O podobnosti: Asi maminku občas v některých věcech kopíruju, ale jsou to drobnosti. Třeba když jsem vyčerpaná, mám sklony zařvat, abych měla chvíli klid, a rozeznávám máminu intonaci. Chci, aby si děti hodně věcí zkusily, třeba to nemusí být jejich srdeční záležitost a pak ať od toho odejdou. Jako Mia z klavíru nebo zpívání, i když jí to šlo dobře. Zůstala u tenisu a angličtiny.

Mia Rosa

Chtěla bych být jako máma. Chtěla bych umět hrát jako ona. Líbí se mi máminy fotky, když byla mladá. Babička hezky maluje, taky sestřenka Marjánka, po ní asi v malování jsem. (Věra: u nás umí malovat všichni, to se tady moc nebere).

Obermannovy: Aňuta Obermannová (86), překladatelka, Irena Obermannová (55), spisovatelka, scénáristka, Berenika Čecháková Kohoutová (26), zpěvačka a herečka, Rozálie Kohoutová (32) dokumentaristka

Aňuta

O talentu: Mně stačilo, že v něčem vynikala, v jejím případě v rodném jazyce. Dala jsem ji do Dismanova souboru, kde se jazykové a literární schopnost rozvíjely. Irenin tatínek byl přesvědčený, že je to nejkrásnější holčička na světě a že z ní bude héérečka. Ale kdepak, volal pan Disman, že herečka to určitě nebude, ale spisovatelka ano.

O výchově: Jak jsem se naučila ji vychovávat? Přeložila jsem knížku jedné polské psycholožky Izabelly Bielické O tvrdohlavých dětech. Říká se v ní, že tvrdohlavé děti jsou osobnosti a že za to nemají být trestány. Jejich vzdorovitosti se má spíš obratně předcházet, tak jsem to dělala. Matka ví, kdy dítě může negativně reagovat a měla by umět takovým situacím předcházet. Když si hezky hraje, nemůže k němu přijít a říct, přestaň si hrát a pojď večeřet. Ale třeba, podívej, tam jsou hodiny, až se ručička posune na tohle místo, začni si pomalu rovnat hračky a pak budeme jíst. Sama jsem byla vychovaná přísně a řekla jsem si, že takhle své dítě vychovávat nebudu. Že ho naučím rychle číst, aby mělo zábavu. Na uklízení hraček jsem moc netrvala, já sama jsem totiž byla celý život nepořádná. Dávala jsem přednost čtení. Třeba jsme přišly s Irenkou domů, sedly si na koberec a začaly si hrát. Její tatínek zuřil, protože chtěl luxovat. Já ne. Irena si mohla dělat, co ji bavilo, ale chtěla jsem, aby to dělala pořádně. Nevím, proč děti nutit do toho, co jim nejde.

O strachu: O Irenu jsem se moc nebála. Věděla jsem, že je rozumná. A musím přiznat, byla trochu rozmazlený jedináček. Pod vlivem zmiňované knížky jsem věděla jsem, že u dětí existují dvě období vzdoru, první okolo tří let a druhé v pubertě. Ireně začalo ve třech letech a nikdy neskončilo (smích). Vychovávala jsem ji v modelu absolutní svobody. (Irena: to nebyl model absolutní svobody. Ty si to mami nepamatuješ, ale na gymplu jsem přišla z mejdanu, pili jsme tam a a druhý den jsem se potácela po bytě, bylo mi špatně a ty ses na mě v kuchyni podívala a řekla: jestli budeš takhle pokračovat, vyroste z tebe pěkná kráva. Hrozně jsi mi tím pomohla, došlo mi, že máš pravdu.) Za to Irena se bojí o holky strašně moc. Třeba když se vraceli se svým tátou z Chorvatska, někde se zdrželi, ona jen brečela, že se jim něco stalo. Když člověk na někoho čeká a bojí se, má něco dělat. Povídám jí, pojď upečeme bábovku. Aspoň budou mít co jíst, až se vrátí. Jenže ona byla jako šílená.

Irena

O původu: Maminka je ze sirotčince. Když zkoumali její původ, zjistili, že jméno ženy uvedené v rodném listě jako matka, bylo zfalšované. Pátrali po ní, ale bezvýsledně. Máma si nechala udělat testy DNA a zjistila, že je židovského původu. V dětství nejdřív mluvila maďarsky, pak ukrajinsky a nakonec česky. Máma věří, že má šťastnou hvězdu.

O bázni: Berenika měla pocit, že mně musí zavolat vždy, když někam dorazí, Rozárka na mě trochu kašlala, což měla pravdu. Pochopila jsem, že je nemůžu takhle držet. Pomohlo mi, když žila Rozárka ve Francii a pořád lítala letadlem. Musela jsem si na to zvyknout, jinak bych se zbláznila. Zbavit se strachu o ně mě stálo obrovské mentální úsilí. (Aňuta: Irena mi vždycky volala, mami, modli se, ať se jim nic nestane. Vlastně všechny to říkají, když se děje něco důležitého, tak prý modli se. Irena: Vždyť to říkám jsi naše rodinná čarodějnice.

O svěřování: Své mamince jsem se nesvěřovala. Holky mně ano. Někdy až moc. Ne že by mi to vadilo, naopak, ale občas jsem se pak ještě víc bála. Berenika mi někdy připadá z nás tří nejdospělejší, nejmoudřejší nebo jak to říct. Odmala je směrem ke mně velmi ochranitelská. Až se bojím, jestli jsem ve výchově něco nezvorala. Dá na mě hodně, radí se, ale vidí ve mně ohroženou bytost. Asi pozůstatek z dětství, když mě bohužel párkrát viděla na kolenou a měla pocit, že mě musí bránit. Zůstalo jí to dodnes. Rozárka je ve vztahu se mnou víc soustředěná na sebe, ale ne sobecky. Spíš dětsky. Ono je to možná dobře. Měla tu obtížnou pubertu, Berenika zas naopak žádnou – kvůli mně. Nějak ji potlačila…

Berenika

O hysterii: Co příliš nechápu, jsou máminy sklony k nervákům. Třeba když hledá klíče. To hned začne: proč jsem taková kráva, celej život se mi hroutí, všechno jsem podělala, jdu se zabít. A po třiceti vteřinách, jo tady jsou a jde se. Já vždycky říkám, nešlo by to bez toho záchvatu? Hezky se to vypráví, ale žít s tím je docela náročný. (Irena: Berenika vždycky všechno našla. Ona má takovej taneční přístup k životu. My s Rozárku se hroutíme, šílíme, Berenika si místo toho zazpívá.)

Možná taky někdy štěkám, ale nedokážu se dlouhodobě zlobit. Umím být naštvaná třeba dva dny, ale na mámu.

O slovech: A taky říká dezodorant a kruasán, asi že její dcera žila ve Francii. (Irena: no co, dezodorant se za socialismu říkalo).

Zielinski: Ludmila Semerádová, (70) lékařka, Jana Zielinski (42), ředitelka Designbloku, Ema Zielinski (8)

Ludmila

O výchově: Byla jsem vždy velmi demokratická, takže si nemyslím, že jsem Janu vychovávala v pravém slova smyslu. Největší čest pro mě byla – to bylo Janě asi jedenáct – když mi říkala v autobuse, mami, nezlob se, že tě s tím zatěžuju, ale komu jinému to mám říct. A teď začala vykládat nějakou historii. Děti se mají svěřovat, když jsou malé a pak, pokud si potřebují stěžovat. Jinak není svěřování rodičům na místě, na to mají kamarády. Od rodičů se dá očekávat pomoc a loajalita.

O nadání: Silné výtvarné cítění má Jana po mé matce, byla velmi nadaná, krásně kreslila. Těšilo by ji, kdyby věděla, co Jana dělá. Já studovala střední umělecko průmyslovou školu sklářskou, technickou větev. Žádné výtvarné nadání nemám. Ale mám známé a kamarády mezi uměleckými skláři a lidmi, co se zajímají o design, možná i tohle prostředí Janu trochu ovlivnilo, ale neřekla bych, že nějak zásadně. A proč jsem já šla z téhle školy na medicínu? Většina pokračovala na vysoké chemicko technologické. Já musela mít něco extra.

Jana

O radosti: Ze všeho nového mám radost. Dnes když si jdou holky koupit tričko do značkového obchodu, nic to pro ně neznamená, pro mě je to pořád větší událost než pro ně. Dcerka není velká parádnice, naštěstí už nemá své růžové a fialové fáze, jako když byla menší. Dřív kolikrát splácala všechno dohromady. Říkala jsem si, nechám ji vyřádit, pak ji to přejde a je to pravda.

O ideálech: Na gymnáziu jsem měla pocit, že v životě musí člověk udělat něco, co bude zlepšovat svět. Byla jsem idealistka. Původně jsem myslela, že budu pomáhat lidem. Maminka mně nechávala hodně volnosti. Já se svými dětmi zaobírám mnohem víc, než se rodiče zaobírali námi. Když byl průšvih ve škole, táta zaklekl a učil se se mnou, ale když se známky zlepšily, už ne, byl v pohodě. Byli jsme víc samostatní, než naše děti. V tom vidím hlavní rozdíl výchovy dnes a dřív.