MARIANNE SLAVÍ 20 LET

Milé čtenářky,

svého času mě šíleně štvalo, když mi lidi říkali, že jsem duchovní matkou Marianne. Pokud k tomu ještě vyčítavě dodávali: Jak jsi ji jenom mohla opustit?!, šla jsem rovnou do vrtule. Vztah k časopisu se mnohem víc podobá přátelství než mateřství. Něco vám to dává, něco vy dáváte jemu, hodně vás to spolu baví, ale osudově s ním svázáni nejste. Nasmějete se, postěžujete si, navzájem poradíte, sem tam si pobrečíte. Čas vás může odvát někam jinam, k jiným přátelům a do jiných míst, ale to nevadí. Sem tam si zavoláte, nebo, když to není skutečná kamarádka, ale prostě jen časopis, mrknete na sebe na stánku.  „Tak co, Mařko, jak to jde?“ zeptáte se, a ona odpoví, že dobře. Má nové kamarády: čtenáře, spolupracovníky, vydavatele. Vypadá úplně jinak, než když jsme se spolu potkaly poprvé, ale pořád je to kočka. „Tak pozdravuj…“ řeknu jí.                                    

Vaše Mirka

Milé čtenářky,

bylo mi třiatřicet, když jsem si koupila svou první Marianne s Michelle Pfeiffer na obálce. Něco takového tady ještě nebylo! Nemohla jsem uvěřit, že to není mutace nějakého zahraničního lifestylového časopisu, ale český magazín, který vymyslela jistá Mirka Zlatníková a pojmenovala ho po svých neteřích Marii a Anně. Nechápala jsem, jak mohla Mirka tak přesně vědět, co zrovna prožívám a po čem toužím? Měla jsem pocit, že mi vlezla do hlavy a s každou stránkou, kterou jsem otáčela, tenhle pocit sounáležitosti sílil. Nebyla jsem v tom sama, Marianne se před dvaceti lety stala kultovním časopisem třicátnic (a dvacítky se nemohly dočkat, až budou taky patřit mezi nás). Dnes čtou Mařku mámy i jejich dcery. Co víc si přát? Zůstaňte nám věrné, milé čtenářky, máme vás rádi!          

Vaše Monika