Myšlenky běžkyně

Nesnáším nachlazení. Kdo by ho měl rád? Když ale běháme, může vás taková rýmička nebo knedlík v krku vyřadit ze sportu i na několik týdnů. A to se teď stalo i mně. Při polykání česneku, kapiček s echinaceou, pocení a s vatovými tamponky napuštěnými v cibulové šťávě v nose jsem stále myslela na to, abych byla zdravá do Craft ostravského maratonu, kam jsem se přihlásila na půlmaraton. Ostrava je pro mne totiž srdcovou záležitostí – jako rodilá severomoravačka jsem v ní studovala střední školu a často sem jezdila s rodiči nakupovat.

Týden před závodem to ale se mnou nevypadalo vůbec dobře. Nachlazení se vrátilo a já věděla, že půlmaraton v tomhle stavu nezvládnu. Jednadvacet kilometrů přece jenom není až tak málo. S myšlenkou, že bych na závod vůbec nejela, jsem se nesmířila. „Tak si změň půlmaraton na pět kiláků, když nejsi ok," poradil mi můj přítel. Najednou jako by do mne vlil novou šťávu – jasně, to je přece nápad! V pondělí jsem si hned zařídila, že holt já, velká vytrvalkyně, poběžím pouze „trapných" pět tisíc metrů, což oproti mému příteli, který se zúčastnil maratonu, bylo jako nic.

V den D počasí nevypadalo dobře, dokonce i ráno pršelo, ale když máte kvalitní oblečení, je vám to celkem jedno. Zaparkovali jsme v obchodním centru a vydali se pro startovní čísla a převléct se do Trojhalí, což bylo v tomto počasí ideální zastřešené zázemí pro všechny běžce. „Půlmaraton a maraton vybíhá v deset, pětky a desítky před jedenáctou," hlásili pořadatelé. Na startu se tlačí maratonci a já mám nervy za Michala, který právě začíná svou trasu 42 kilometrů. Mně zbývá rychle si zkontrolovat svoji výbavu, zajít si na záchod a pak už jen čekat na výstřel. „Jsi nějaká nervózní," zhodnotil můj stav taťka, který mi společně s mámou dělal na závodě doprovod a zázemí. Nervózní bývám před každým závodem, nemám ráda tu dobu, kdy po výstřelu všichni střemhlav vyrazí jako o život. Já byla nervóznější o to více, že jsem tři týdny neběhala a teď jsem si vyrazila rovnou závod. V duchu jsem přemýšlela, že si chci závod hlavně užít a trochu se i šetřit. Prohlédnout si známá místa a podívat se, jak se organizují závody mimo Prahu. Raz, dva, tři... výstřel a běží se...na hodinkách pouštím časomíru, v uších mám sluchátka s oblíbenou hudbou. Nohy po delší odmlce běží v pohodě, cítím svůj dech... dýchám pravidelně, tempo spíše pomalejší. Nechci se přece strhat. Vnímám na obličeji doteky slunce a běžím přes známá místa – výstaviště, náměstí, směrem k zoo, kde se pak cesta stáčí, a pak dlouhý úsek okolo vody. Tentokrát se na hodinky při běhu nedívám. Tempo mne nezajímá, vychutnávám si čerstvý vzduch a neskutečnou radost z pohybu, který mi tak dlouho chyběl. Sbíhám z malého kopečku, už vidím Trojhalí s cílem a rukou si plácám s rodiči. „Běž, běž, běž!" slyším, jak mne povzbuzují. Probíhám cílem, mačkám tlačítko ‚stop' na hodinkách a cítím se šťasná. Užila jsem si to a moje tělo závod po nemoci v pohodě dalo. Dostávám nádhernou medaili a kontroluji svůj čas. Jsem překvapená, že na to, že jsem neběžela naplno, je celkem dobrý. 28 minut 21 sekund a jak mi hodinky ukázaly, bylo to více, než pět kilometrů – 5,39! Pak čekám na přítele, který dobíhá maraton, a vychutnávám si atmosféru krásného závodu. Jsem nabitá energií a jsem ráda, že jsem na závodě byla. Druhý den mi přítel volá: ‚Díval jsem se na výsledky a blahopřeju ti! Jsi osmá z jednaosmdesáti žen!" Málem se radostí propadnu... v hlavě se mi teď nevděčně honí, jak by to dopadlo, kdybych běžela naplno. To se dozvím až příští rok, kdy se tohoto skvělého a skvěle zorganizovaného závodu zase zúčastním. Jisté pro mne ale je, že když neběžím na výkon, ale pro radost a každý krok a tempo si nekontroluju, podávám lepší výkony – a pak že hlava neběží! To se mi už osvědčilo i u dvou půlmaratonů.

Pokud vás zajímají fotky a více informací, podívejte na stránky www.ostravskymaraton.cz.