Jak chodit po ledovce a nepadat
To jen tak někdy mávneme rukou, „no co, je trochu namrzlo, z toho se nezblázním“. Jenže, kdo někdy tančil na zmrzlém chodníku kankán, ví, že se sice nejspíš nezblázní, ale potlučený a polámaný může být dřív, než stačí pořádně zanadávat.
Nevím totiž jak vy, ale já když spadnu, a to kdekoli, na chodníku, na sjezdovce, na bruslích, vyjde ze mě neslušné: „do p...“. Netuším, proč to tak je, nemůžu si pomoct, něco ve mně nadává mimo mé chtění. Už jsem se na to ptala i psychologa, jen se smál, ať se s tím prý smířím.
Asi jako většina nemám pády na kluzké zemi ráda, o to víc, že byla kdysi ledovka nápomocná rozchodu s velkou láskou. Vraceli jsme se po Silvestru přes namrzlý kopec na chatu, kde jsme bydleli, a já asi dvě stě třicetkrát upadla. Měla jsem dobrou náladu a k tomu mě rozesmívala skutečnost, že jakmile se postavím, spadnu. Hahahahaha. Sápala jsem se po milém, který byl, nechápu, jak to dokázal, velmi stabilní, a odháněl mě jako obtížný hmyz. Vůbec mu to nepřipadalo vtipné (taky nechápu) a několik dní poté se se mnou rozešel. Fňuk.
U jiné ledové historky se zase docela směju. Ve městě, kde žijí mí rodiče a je celé z kopce/do kopce, se traduje, že se z něj jednou stala ledová hora. Všichni, co bydleli na kopci a pracovali pod ním, zůstali ten den doma. Až na jednu poměrně letitou paní, bývalou baletku a jak se ukázalo asi i krasobruslařku. Vytáhla brusle, zašněrovala a dojela do továrny na nich.
Jenže ani pláč ani smích na ledovku moc nefungují. Spíš to chce vědět, jak po ní chodit a nepadat. Protože to jde. Primářka Rehabilitačního ústavu Brandýs nad Orlicí Michaela Tomanová radí: „Základem je pevný stoj s nohama rozkročenýma asi na šířku pánve, který je stabilní. Díky malým krůčkům a přenášení váhy z jedné nohy na druhou, rychleji se střídající za sebou, nedochází k tak velké destabilizaci těžiště těla, jako když děláte kroky dlouhé. Našlapujte na celá chodidla spíše přes špičku než přes patu.“ Doplňuje, že tím, jak se kroky za sebou rychleji střídají, vyvažujeme stabilitu těla, nedochází k tak velkému vychýlení těla do stran, kdy bychom na ledě mohli ztratit rovnováhu.
A když už se k pádu schyluje, doporučuje primářka trik: máme snížit těžiště těla, v kyčlích, kolenou a kotnících se mírně ohneout, jako bychom chtěli mírně podřepnout.
„Těžiště těla tak přesunete níže a získáte opět větší stabilitu a stojnou základnu. Ruce přitom v žádném případě nedávejte například do kapes. Naopak, pokud k chůzi nepoužíváte žádnou oporu (například hůlky, berle, apod.), je dobré nechat ruce roztažené mírně od těla. Zvýšíte tak nejen stabilitu těla, ale také budete mít ruce připravené k případnému tlumení pádu při uklouznutí,“ vysvětluje Michaela Tomanová.
K tomu ale nezapomeňte obout pořádné boty s dobrou podrážkou a hlubokým vzorkem. V módních plátěnkách nebo kozačkách jako do plesu i s návodem "jak na ledovku" se nejspíš stejně budete lámat v pase jako tehdy po Silvestru já. Možná nepřijdete o životního partnera, ale třeba vám pád ukrojí kousek sebevědomí, o naraženinách a zlomeninách ani nemluvím. A víte co, když je namrzlo, uvařte si čaj, zabalte se do deky, vemte zamilovanou knížku a čekejte, až led zmizí. Jaro bude možná brzo, u nás na zahradě už raší denivky a tulipány a kočka i pes pořádne pelichají. Tak hurá.
