I květináč má svá práva I
Zachovalovi si rozpadlý dům s pozemkem původně pořizovali kvůli svým psům. Teď jich tu mají sedm a k nim ještě čtyři koně. „Zakořenili jsme tady ale hlavně díky vzrostlým stromům,“ říkají.
Bývalou zemědělskou usedlost v pokročilém stadiu rozpadu na Dobříšsku si manželé Zachovalovi pořídili před lety hlavně kvůli psům. „Hledali jsme chalupu, a když jsme přijeli sem, manžel ani nevystupoval z auta, jak hrozně to tady vypadalo. Objekt ubytovny, chlívků a stodoly jsme koupili za cenu pozemků. Z jejich plochy 1,2 ha jsme byli docela nesví, protože jsme nevěděli, jak takovou plochu využít,“ zasvěcuje nás Irena Zachovalovádo doby před rekonstrukcí objektů.
Zatímco psí smečka se rozrůstala až na současných sedm členů, se zahradou Zachovalovi dlouho váhali. „Manžel si pohrával s představou tenisového kurtu a já jsem spřádala úvahy o biologické sekačce v podobě koz nebo oslíka, protože ať je zahrada pojatá jakkoli, líbí se mi na ní přirozenost,“ svěřuje se Irena. Její muž myšlenku biosekačky rozvinul do podoby koně, protože se nejen postará o přerostlou trávu, ale ještě se na něm dá i jezdit.
„Rok jsme se učili jezdit, a pak mi dal muž k narozeninám Dustyho. Měli jsme ho v nájemní stáji, a když jsme zjistili, že nemůže být sám, pořídili jsme mu kobylku Sabinu. Dali jsme se do budování stájí a jízdárny místo kurtu a to rozhodlo o stylu a členění zahrady. Po jedenácti měsících se totiž ukázalo, že Sabina byla už v době nákupu březí, a že koníky tedy máme vlastně tři. Respektive čtyři, protože i narozenému Fanouškovi jsme pořídili kamaráda, se kterým se sblížil na výcviku,“ říká Irena.
Stádo čtyř koní už má svoje nároky, protože třeba jen na uskladnění slámy padne celá stodola, kolem které musí být prostor na přístup mechanizace. Nicméně nejpozoruhodnější část zahrady se nachází právě mezi obytným domem a stodolou. Je tu podivuhodný mix druhů, od různých kaktusů přes mnoho trvalek až po dvě meruňky nebo vinnou révu pnoucí se u kamenné stěny stodoly. Nesourodá směs ale působí přirozeně a harmonicky. Věrně odráží zahradnickou filozofii Ireny: žít i nechat žít a s péčí to nepřehánět.
„Pár rostlin je cíleně vybraných – třeba fuchsie, které mám ráda, protože je pěstovala už babička. Ale s mnoha rostlinkami to bylo jako s těmi zvířaty – jak šel život, tak jsme je nabalovali. Pár kaktusů jsem dostala darem, nijak extra se o ně nestarám, ale mají jakýsi svůj režim, nad kterým by možná botanik Větvička kroutil hlavou, nicméně prospívají. První tlustici jsem našla zmírající na toaletách hospody v Žebráku. Pod tričkem, na vlastním těle, jsem ji vynesla ven. A dnes jez ní krásně rostlá matka, ze které tu mám spoustu mimin… Nechcete nějaké?“ ptá se Irena. A dodává, že takto obšťastnila už bezpočet návštěv. Ovšem nejeden z hostů se už taky podivoval nad tím, proč například rezavý stojan na květináče neoškrábe a nenatře, proč některé z květináčů s patinou nevymění atd. „Zastáváme názor, že i květináč má právo hezky zestárnout, jako my všichni…“ říká Irena.