Můj víkend bez rodiny
Původně se tento článek měl jmenovat Můj týden bez rodiny a měla jsem ho psát až za týden. Týden jsem totiž doma sama, zatímco svoje nejbližší (čtyřletou dceru a muže) jsem sobecky poslala k babičce. Ne, nevrátili se z prázdnin dřív, to jen mně už v prvních momentech začala docházet i zcela nečekaná pozitiva vymodlené samoty.
Moji milí odjeli už v pátek ráno a už od první minuty mi to začalo docházet. Samota může být (čas od času) strašně fajn – najednou totiž doma přestane panovat zavedený řád, z čehož vyplyne i řada malých, ale velmi příjemných radostí. Konečně totiž můžu:
...„zmáčknout“ výtah
...v restauraci si objednat něco jiného než řízek nebo špagety s červenou omáčkou
...dlouze se ráno malovat a zevlovat na Youtube a přitom přijít do práce o hodinu dřív než obvykle
...ležet v posteli a naslouchat jen šumění klimatizace
...napsat kamarádce, nechť si zvolí jakýkoli den oslavy narozenin, neb já můžu kdykoli
...napsat dalším třem kamarádkám, že konečně můžeme uskutečnit ten oběd, který odkládáme tři roky
...jíst v posteli, protože to nikdo jiný nevidí a nikdo se tím nebude posléze inspirovat
...nefalšovaně se nudit
...uklidit v dětském pokoji a konečně vyhodit sušenky z modelíny, které se na zemi válí už tři týdny (a nenápadně i pár dětských kresbiček na téma „studie naší tříčlenné rodiny s duhou a sluncem za zády“)
...používat dokola jeden hrnek, jeden talíř a jeden nůž
...nežehlit a brát si oblečení ze sušáku přímo na sebe
...jíst dokola jen chleba se sýrem a kedlubnou, protože se mi nechce nakupovat ani vařit
...v duchu plánovat, jak ze mě zase bude lepší člověk, manželka a matka
ČTĚTE TAKÉ: Pravda o práci z domova (s malým dítětem za zády)
