„Musíte se rozhodnout riskovat. Jinak se váš život nezmění,“ říká koučka Andrea Považanová

Stále slýcháme a čteme o tom, že je dobré udržet si work-life balance. Proč je to ale tak moc důležité?

Je to jako nádech a výdech. Když jedno chybí, vzniká tlak. To podstatné je udržet si schopnost sebereflexe. Každý z nás si uvědomuje, kdy je něčeho příliš, a něčeho naopak málo. Problém je spíš v neochotě či neschopnosti přijmout, že to tak je, že už nám v tom není dobře. Pokud nad jednou oblastí našeho života mávneme rukou nebo ji obětujeme té druhé, nebude to dlouhodobě fungovat. Rovnováha v aktivitě a pasivitě je velmi důležitá. To platí i pro vztahy a neméně pro vztah nás se sebou samými.

To zní dost logicky, ale co poradíte někomu, kdo svou práci miluje a má pocit, že to je právě práce, která ho nejvíc naplňuje?

Takovému člověku bych řekla: „Máte velké štěstí a pořádně si tu cestu užijte.“ A současně bych mu poradila, aby se pravidelně usadil pod jabloní nebo v bezpečí své pracovny, zavřel oči, několikrát se zhluboka nadechnul a položil si otázku: „Vážně nechceš něco víc?“ Provozní slepota výkonu nás umí spolehlivě odklonit od prožitků i od vztahů. Hlavně od vztahu nás samých se sebou. Uvedu vám příklad z praxe: pětatřicetiletá klientka, která ke mě docházela řešit pracovní otázky, se na mě obrátila se smutkem v očích, že se jí nedaří otěhotnět, zda jí mohu pomoci. Její manažerský mozek pojal novou životní etapu jako další pracovní projekt s jasným deadlinem. Když tento deadline nebyl splněn, začala si ve své hlavě vytvářet problémy, které ve skutečnosti neexistovaly. Dostávala se tak opakovaně do stresu, který měl významný vliv na to, že se jí nedařilo otěhotnět. Stačilo jedno sezení k odbourání strachu a vybalancování jejího pracovního a osobního světa. Za necelé dva měsíce jsem od ní dostala radostnou zprávu o těhotenství. Co z toho vyplývá? Že v konečném důsledku je to o svobodě volby, o tom, čemu dáme v daném okamžiku přednost.

Rozumím tomu, co říkáte, ale pro některé lidi je těžké nedávat práci na první místo – obzvlášť, když je to jejich vášeň. Takoví jedinci se během pracovního procesu často ocitají ve stavu „flow“, kdy při práci zapomínají na svět kolem sebe a jsou šťastní. Hrozí i v takovém případě problémy? Například syndrom vyhoření nebo zdravotní potíže?

Flow je přirozené plynutí. To, co je nám přirozené, jde většinou hladce a bez většího úsilí. Následuje radost, úspěch a nárůst energie. Nehrozí zde vyhoření. Jen možná zapomínání na pravidelné jídlo, odpočinek a pohyb. To, co máte možná na mysli, je energetická nerovnováha, kdy dochází ke střídání vysoké aktivity a útlumu. To se stává v případě, že aktivita nevychází z klidu, ale z tlaku na výkon. Pak může docházet ke střídání extatického nadšení a extrémní únavy. Tento způsob fungování doporučuji přenastavit, protože ke kolapsu organismu či vyhoření vést může.

Jak se syndrom vyhoření projevuje?

Jako apatie, extrémní únava a nechuť k čemukoli. Útěk k pasivním činnostem, jako je spánek, přemíra jídla, nebo naopak nechutenství, zažívací potíže, nespavost, nervozita či úzkosti. Někdy nastupuje bažení po rychlém potěšení či závislosti, což může být v dlouhodobém horizontu destruktivní. Doporučuji předcházet vyhoření tím, že rovnováhu mezi pracovním a osobním světem nastavíme a pak už ji jen udržujeme. Je třeba vytyčit si hranice a upevnit víru v sebe a úctu k sobě.

Co byste konkrétně poradila někomu, kdo bojuje s tím, že neumí udržet work-life balance?

Je důležité uvědomit si, co nám chybí, a zastavit se. Zpomalit v době, která se zrychluje. Pokud neuřídíme svůj osobní prostor, je těžké řídit cokoli nebo kohokoli dalšího. Rychlost je často jen výrazem obavy. Obavy, že se něco stane, když to nestihneme. Další roli hraje i to, že se raději zaměstnáme čímkoli, jen abychom nezůstali sami se sebou a nezačali přemýšlet o životě – bojíme se dotknout často hluboce ukrytých a podvědomých strachů, například z minulé zkušenosti nebo jen z myslí vykonstruovaného scénáře. Konkrétně doporučuji najít odpovědi na otázky, kdo jsme a co od sebe a života chceme. Často na to sami nestačíme. Pak je namístě vyhledat zkušeného odborníka, který vás provede náročnější situací v pracovním či osobním životě a pomůže vám při vaší cestě do rovnováhy ve všech oblastech života.

Máte spoustu zkušeností ze své praxe. Kdo má k problému nedostatečné rovnováhy mezi prací a odpočinkem větší sklony? Muži, nebo ženy? Odhaduji, že asi ženy, které kromě práce mívají na bedrech ve větší míře starost ještě o rodinu, děti, domácnost…

Nemyslím si, že tady hraje významnou roli gender. Ženy i muži mají společnou tendenci se přehlcovat a většinou se snaží někde ubrat nebo přidat, ale to není řešení. Opět uvedu příklad. Vysoce postavený sedmačtyřicetiletý manažer mě navštívil s tím, že se chce po dvanácti letech v klidu rozvést. Jeho žena byla zásadně proti. Měl čtyři syny a paralelní vztah. Jeho pracovní výkon akceleroval a osobní situace byla neudržitelná. Tlak se stával nesnesitelným. I muži se dokážou dostat velmi snadno do nerovnováhy a začít na sebe tlačit. Což může vést při dlouhodobém neřešení ke kolapsu. Po několika setkáních si klient ujasnil, co opravdu chce a co je pro něj důležité. Vrátil se ke své rodině, manželství prosperuje, je vzorný otec a uskutečnil mnoho nových projektů. I takto může vypadat znovunastavení rovnováhy v životě. Vždy jde spíš o naše vnitřní principy a vztah k sobě než o okolnosti.

Je skvělé, že se v tomhle případě podařilo zachránit rodinu. Ale pořád se nemůžu zbavit dojmu, že ženy mají větší sklony k tomu, na sebe nakládat víc, než unesou. A co teprve, když jste matka perfekcionistka! To se pak těžko lehá na gauč s knihou, když víte, že je kolem vás nepořádek a děti mají pořád nějaké potřeby… Jak z toho ven? Jak si vymezit čas jen pro sebe?

Za perfekcionismem stojí touha po dokonalosti a obava, že nejsme dost dobří takoví, jací jsme. V síle zranitelnosti a autenticity je naopak obrovské množství bezpečí, klidu a energie. Ale chce to kus odvahy jít s kůží na trh. Mé „dokonalé“ klientky jsou v okamžiku, kdy si dovolí být samy sebou, nesmírně překvapené, jaké zázraky v podobě nových vztahů, pracovních úspěchů a vnitřního klidu k nim přicházejí.

Tohle, co říkáte, by si měly přečíst ženy, které se jen „rozdávají“ pro druhé a snaží se je za každou cenu potěšit, aby se od nich dočkaly uznání. Jenže ono nepřichází… Jak z toho ven?

Otázka zní, zda žijeme svou vlastní realitu. Odpovím příběhem své další klientky. Žena, která si vzala muže, jenž vykazuje povahové vlastnosti její matky, se teď nestačí divit. Vždyť přesně tohle nechtěla. Dělala všechno pro to, aby její život byl jiný. Aby nepociťovala to, čím procházel její otec. Aby neslýchala slova, které pronášel. Slova o tom, jak je matka majetnická, jak si nárokuje veškerý otcův čas. Slova o tom, jak je jeho úspěch sobectvím, protože jediným jeho středobodem má být přece ona a vše ostatní je chyba v systému. A na tu chybu v systému je následně vždy stejná reakce: výčitky, tlak a ticho. A tady je třeba si říct, že jsme na řadě. Na řadě mít to jinak. Ne z pozice vzdoru. Z pozice úcty k sobě. Nejvíce loajální jsme totiž k rodinným systémům. Ne k firmám, pro které pracujeme, ani k mužům, ženám či dětem. K rodinným systémům a vzorcům, které se předávají z generace na generaci. Mnohdy to ale není úctyhodná loajalita, je to zajetí. Zajetí, které nás směřuje jinam, než jsme si představovali. Tento autopilot nás povede přesně tam, čemu jsme se chtěli vyhnout, i když jsme vyvinuli všechny podvědomé i vědomé mechanismy, abychom to měli jinak. Ale naděje existuje – i přes opakující se vzorce lze tyto programy změnit na náš vlastní autentický život.

Takže je důležité za prvé pochopit vzorce z dětství, a  za druhé s tím něco dělat.

Ano, pochopení souvislostí je dobré. Klíčové je však rozhodnout se, že to chci jinak, a jít si pro změnu. Řešení je poodstoupit a dovolit si být k sobě upřímný a postarat se o svoji spokojenost. Umění říkat ne je jedno z nejčastějších témat, které u mých klientů nastavujeme. Každodenní rovnováha života vychází ze zdravé úcty místo strachu. A můžeme mít pak obojí – funkční vztahy i profesní naplnění a radost. A to je z mého pohledu kouzlo work-life balance.

Jakou nejčastější radu dáváte svým klientkám?

Není těžké přesměrovat trajektorii našeho života, pokud víme, jak na to. Po dvaceti letech provázení žen k jejich osobním i pracovním úspěchům a snům radím s úctou a láskou všem: musíte se rozhodnout a riskovat. Jinak se váš život nikdy nezmění.