Potřeba citové otevřenosti, nejen o Vánocích
S blížícími se Vánoci začínají nenápadně klepat na dveře i všechny emoce s nimi spojené. Samozřejmě, mluvíme o svátcích klidu, pohody a radosti. Úsměvy a rodinné štěstí na nás číhají za každým rohem a vyskakují z nejedné reklamy. Vše působí na jedince dojmem, jakoby jiné emoce neměly po dobu Vánoc na světě místo. No jo, jenže kam s nimi?
Ekonomie celku
Se železnou pravidelností jsou to ovšem právě vánoce, které se u množství lidí projeví úzkostmi, eskalací rodinných problémů, krizí nebo všeobecně špatnou náladou zkraje ledna. Ne každý má to štěstí trávit svátky se svými nejbližšími. Ať už proto, že někteří již nejsou mezi námi, nebo že se dva rozešli a někdy je člověk osamocen zcela. Do prožívání se v takových chvílích vloudí rozpor mezi linoucími se úsměvy a pochmurnou realitou.
Ovšem ani když se po delší době sejde celá rodina u jednoho stolu, nemáme jistotu, že člověk nepropadne depresi nebo skepsi. Přípravy na svátky pak způsobí kulminaci všech možných starostí a úkolů a pohoda a klid, které mají vystřídat tento nekonečný shon, se mnohdy nejen nedostaví, ale naopak po týdny a měsíce přehlížené problémy se nyní vynoří všem našim očekáváním navzdory. Shon přejde do hádek a projeví se jinak dobře schovávaná averze či nevraživost. Zkrátka, žijeme-li ve vztahu, který prochází složitější etapou, Vánoce jej podrobí zatěžkávací zkoušce.
Podobně působí i všelijaké rodinné tradice v podobě návštěvních dostihů, které se nesmí vymknout zvyklostem. Nic proti tradicím, otázkou ovšem zůstává, nakolik je v nich každý z nás svobodně a dobrovolně (z lásky k blízkým) a nakolik z pocitu povinnosti. Povinnost na klid a pohodu nezakládá. Naopak s každým dalším nevyřčeným “ne” se v nás kumuluje vztek, který po letech shromažďování vyplave na povrch v podobě emoční exploze.
Schopnost mluvit o svých pocitech a potřebách
Vánoce tak mohou odhalit vše to, co doposud stálo stranou naší pozornosti, co jsme přehlíželi nebo vytěsňovali. Výbušný koktejl ale není zapřičiněn Vánocemi samotnými, nýbrž naší uzavřeností v průběhu celého roku. Je to naše neochota, neschopnost či nechuť otevírat před svými nejbližšími své pocity a to, jak se skutečně cítíme.
V marné naději, že si toho druhý všimne (“vždyť mu to přece musí dojít samo!”), necháváme bránu do našeho nitra uzavřenou. Cesta k němu nevede zvenku, ale obráceně - zevnitř. Jsou to naše pocity, naše potřeby a rovněž naše odpovědnost, zda a jak své prožívání chceme sdílet.
Co nám brání? Většinou strach. Strach, že takoví, jací jsme, co cítíme a co se v nás odehrává, je navýsost trapné, nepřiměřené a nesprávné. Strach, že když druzí uvidí celou pravdu o nás, přestanou nás mít rádi nebo se nám vysmějí. Proti těmto pocitům jsme si v průběhu života vybudovali důmyslný ochranný krunýř, který nás sice domněle chrání, ale také brání ostatním v naší čitelnosti.
Od druhého čekáme určitou reakci, který ji ovšem není právě díky tomuto krunýři sto rozšifrovat a reaguje často naprosto jinak. Kryjeme-li např. svůj smutek zatvrzelou uražeností a vztek bohulibým úsměvem, dostane se nám reakce na uzavřenost resp. na úsměv a nikoli na skutečný pocit!
Zrození Krista jako mýtus o vnitřní osobnosti.
Výsledek v podobě povánoční deprese tak není způsoben počtem reklam na štěstí, ale naší vlastní uzavřeností. Všechno to, o čem se nejsme schopni otevřeně bavit (nebo nevíme, že bychom se měli bavit právě o těchto věcech) vyústí buď přímo v rodinnou roztržku nebo pocit deziluze. Postavit vedle sebe člověka, který odpovídá tomu, jak se on sám cítí (vnitřní osobnost) a člověka, jak se nám jeví navenek, ani ve snu by nás nenapadlo, že se jedná o tutéž bytost. Rozdíl bývá propastný.
Pocity, ať už temné či radostné, máme ve svém nitru každý z nás. Nedovedeme-li o nich mluvit se svým okolí, vystavujeme sami sebe značným vnitřním rozporům. Neboť konverzace se z pohodlnosti nebo ze zvyku stočí na bezduchá témata. Kde jsou navíc kolem stromečku děti, bývají jádrem hovoru a zájmu mnohdy jenom ony. Špatného na tom není zhola nic, ovšem je-li motivací pouze strach, abychom se nemuseli dotknout ničeho zásadního, používáme je jen jako zástěrku. A to si nezaslouží.
Symbolem Vánoc je oslava narození Krista. Odprostíme-li tento příběh od dogmat a předsudků, můžeme vnímat symboliku zrození budoucí vnitřní osobnosti, která je vtisknuta do každé lidské duše. Její osud se bude vzpírat všem kolektivním představám o tom, čemu se běžně říká “normální lidský život.” Z pohledu vývoje osobnosti tkví její smysl v objevování vlastní individuální bytosti (nikoli individualistické!), jakési nejlepší možné verze každého z nás.
Příběh o střetu mezi kolektivním “mělo by se” a tím, co je jedinečné, se odehrává opakovaně i nyní, o 2000 let později. Co všechno z našich svátečních dní je ovlivněno představami o tom, jak mají Štědrý večer a svátky vůbec vypadat? Perfektně naklizeno, dvacet druhů cukroví, zářivé úsměvy atd. Pod tíhou univerzálních představ snadno podlehneme tlaku perfekcionismu s očekáváním, že svíčky, stuhy, kapr, salát a pohádky vykouzlí v našem srdci sváteční atmosféru.
Je to přitom právě ona vnitřní osobnost, která může sváteční náladu v našem srdci vytvořit. Její zrození je koneckonců tím, co nám Vánoce mohou každý rok připomínat. Protože není-li naše nitro začleněno do našeho života, nutně stojí v opozici. A namísto klidu nás pak přepadne leda tlak.
