FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Nosit bys měla výhradně to, v čem se cítíš dobře
K některým barvám oděvů musí člověk dozrát. Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že budu nosit červené šaty, trička, dokonce i kalhoty, asi bych si klepala na čelo. A tak je to se vším. Souhlasíte?
Vážně. Moje maminka, jak se to tak v době socialismu dělalo, mi předala několik rad týkajících se stylingu a toho, co by mi mělo slušet, co nikoliv. Pamatuju si je dodnes:
-
Žena nad třicet by NIKDY neměla nosit růžovou.
-
Červenou zapomeň, tu nosí jen prostitutky.
-
Džíny si nikdy nekupuj v Tuzexu, nech si je přivézt od někoho, kdo může vycestovat.
Jak to dopadlo a co jsem si z jejích rad odnesla?
Růžovou nosím, proto, že Reese Witherspoon jí dala úplně nový rozměr, navíc se v ní cítím dobře a v neposlední řadě? Díky tomu, jak hřejivě působí její odlesky v obličeji, mám o vrásky míň. A to se počítá. Dokonce jsem se loni v létě dopracovala k růžovému přelivu. Sice to byl experiment, který bych si, s ohledem na věk nezopakovala: Co kdyby jej totiž někdo považoval za nepovedenou fialovou, a na tu mám přece jen času dost, že… Ale jinak lze říci, že růžová mi do šatníku smí.
Džíny, to jsou jiná kapitola. Pamatuju si, že před revolucí jsem fakt džíny z Tuzexu neměla, ale jen jedny, oranžové z pražských Kotců. Tedy ty mi dovezl táta cestou z práce, protože jinak se v naší rodině moc lidí, kteří mohli cestovat směrem na západ, nevyskytovalo. Byl to děsný model. Vypadal trochu jako pracovní oděv Technických služeb, máma mi k němu upletla modrý svetr. A já plakala, protože - jsem tu kombinaci nenáviděla, ale nosit musela. Na gymnázium, mezi depešáky a intelektuály v černé. Podtrženo shrnuto, džíny si od doby porevoluční dovážím sama, i když je můžu, v té samé kvalitě sehnat v Praze. Ale mám zafixováno, že ty ze zahraničí budou tak nějak lepší. Občas se mi to vymstí, protože do Dubaje opravdu nepoletím jen proto, abych reklamovala povolený šev… Ovšem punc ciziny – my, Husákovy děti zkrátka milujeme, máte to také tak?
Ale k červené barvě. Tu jsem vlastně nikdy ráda neměla. Ani jeden z jejích odstínů. Měla jsem pocit, že jako blondýna v ní vypadám ordinérně (tady začíná přicházet ke slovu maminčina škola). Zvlášť, když jsem si neohlídala odrosty vlasů. A s růžovou hlavou? Nemyslitelná kombinace…. Jakože unesu hodně variant na téma šílenost, ale tohle se mi zdá opravdu za čarou. Jako modrooká blondýna jsem tedy zaplevelila šatník variantami námořnických barev, modř střídala azur a jako vrchol experimentálního cítění barev – jsem si pořídila několik kousků khaki. Zkrátka odvaz… Ke štendrům s modely v červené jsem nikdy ani nešla, vybírala jsem cestu k povoleným barvám obloukem tak, abych se k červené ani očkem nepřiblížila. Protože i kdyby se mi střih líbil sebevíc – chtěla já jsem vypadat jako prostitutka? Nechtěla. Takže jsem si poslušně koupila to samé v tmavě modré nebo bílé a byla šťastná, že neporušuju zaběhnutá pravidla. Jenže jaká vlastně…, došlo mi před rokem: Ty brouky, co mi do hlavy nasadila mamka? Jistě to nemyslela zle, ale na prahu čtvrté dekády života, neměla bych já tu červenou alespoň jednou zkusit? Jedinkrát… Nechci přece za iks let odcházet z tohoto světa s vědomím, že jsem červenou nezkusila, necítila se… třeba i vyzývavě… Nikdo ani netuší, jak rebelsky jsem se cítila, když jsem si vybírala své první červené tričko. Nepopsatelný pocit. Dokonce jsem ho nakonec (po dlouhém vnitřním boji) zaplatila a donesla domů. Oblékla jsem si ho, vyrazila do ulic – a nic se nestalo. Nikdo mi sex v podloubí nenabídl, koruny k nohám neházel, cejch na čelo nevypálil… Zkrátka jsem na sobě měla červené tričko. A zjistila, že blondýnám tahle barva fakt sluší. V odstínech od tmavě oranžové, přecházející do červena až k rudé a vínové… Tolik let jsem se ochuzovala o skvělý pocit, že jsem viditelná na první signální. Že mi to sluší, že nejsem myš. Moudro na závěr? Miluju své nové XXL červené šaty, triček v tomto odstínu mám doma jedenáct. A každé je jiné. Červené tenisky jsou taky fajn a právě sháním kabelku – taky červenou. Navíc jsem vypozorovala, že výrazným barvám sluší úsměv. A bílé tenisky. Což ubírá roky. Pro mě tedy jasná volba. A pořád levnější, než zákrok estetického dermatologa.
Ponaučení na závěr? Nosit budu už jen to, v čem se cítím dobře. Dělejte to také tak. Protože když se budete cítit dobře vy, pak to musí být pravda.
Čtete rádi fejetony Kláry Kotábové? Zaregistrujte se do našeho nového Marianne Klubu, kam Klára pravidelně přispívá svými články. Registrovat se můžete zde.
ČTĚTE TAKÉ:
FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Vztah na věky
