Holka z východu v západním světě: Vítr a déšť vás zničí a naučí

Byl prosinec, bylo něco málo mínus a já jela z krytého koupáku domů. Měla jsem na sobě velký kabát, co byl dost podobný spacímu pytli, který jsem kdysi dostala od dědy za vysvědčení. Na mokrou hlavu jsem si narvala čepici, šálu omotala až k nosu aby mi na rozpálený obličej náhodou neproniklo trochu mrazivého větru, tílko zarvala do gatí, aby mi zase podle babičky nenachladly ledviny a rukama v rukavicích jsem uchopila studené řídítka kola.

Že vypadám jako totální idiot a že prožívat zimu v Česku a v Nízké zemi je trochu něco jiného mi došlo na prvním semaforu. Kolem mě stály a mě míjely vílí Holanďanky, kterým mokré vlasy vlály do větru a které si občas neposednou mega velkou šálu přehodily zpět na rameno. Tu mega šálu, kterou rozhodně neměly až k čelu, měly na kožené bundě do pasu nebo na podzimním kabátě.

Lehkost jejich oblečení jsem pochopila asi za patnáct až dvacet minut. Domů jsem totiž dorazila kvalitně zpocená a šálu jsem ze sebe servávala už při zamykání kola, načež jsem si snažila vyrvat ze zadku i ono skvělé vše zachraňující tílko, po babičkovsky košilku. Pro příště jsem tak ubrala jednu vrstvu, spacáku, čepice a šály jsem se ale nevzdala. A je pravda, že tu trapáckou vrstvu navíc jsem měla v tašce, redukovala jsem tak úzkost ze strachu ofouknutí, které by bylo následováno kosou a mě by tak bylo nepříjemně a zkazilo by to veškerý den a všechno, že jo.

Jo, Holanďáci jsou otužilejší. Otužilost trénují už v raném věku, na podzim tak vidíte dvouletého špunta, co ho mamina veze na kole bez čepice a tiše mu závidíte, že až vyroste, bude si to okouzlujícím způsobem valit v lednu na kole jen v saku. A když prší, nazují se gumáky a stejně se lítá po venku, nebo se třeba běhá jen v plťkách po severské pláži, zatímco vy si zapínáte bundu a začínáte nad sebou přemýšlet, že je třeba se pokusit adaptovat a že nechcete, aby vám ono ofouknutí zkazilo srandu a tak si přestáváte po desáté oblíkat a vysvlíkat kabát, zatímco sedíte v červenci v parku a podesáté zašlo a vyšlo slunko jak je tady stylem a týpci vedle vás jsou bez trika a holky jenom v podprdách.

Dlouhodobě se tak větrnému, deštivému a chladnějšímu počasí přizpůsobuju, zvykám si na něho a snažím si ho jako domorodci užívat a nic moc si z toho nedělat. Začala jsem teda taky jezdit na kole, když prší, sněží nebo je prostě jen zima. Mokré vlasy a oblečení asi ještě nikoho nezabily a já se snažím neřešit, že se mi mokré džíny lepí na stehna a že mě přechází zima a že až moje krátké vlasy uschnou, rozhodně nebudou vypadat tak free a cool jako dlouhé holandské vlasy, co jen deštěm a větrem dostávají ještě větší „nestarám se a jsem úžasná“ punc.

Samozřejmě, máte pár možností. Můžete si pořídit velké pončo, ve kterém se ale krásně zapaříte a hlavně je těžké se zbavit pocitu, že v něm jezdí především postarší holandské dámy a páni. Nebo můžete jezdit s deštníkem. Jednou rukou držet kolo a druhou puntíkovaný deštník a snažit se třeba takhle na semaforu rozjet. Nebo prostě zmoknout a nepodělat se z toho. Sednout jako všichni okolo vás na totálně mokré sedátko a nepřipustit myšlenku na kapesník, kterým byste ho mohli utřít. Výhodu máte, když jste u domu, hodíte totiž na sedátko igelitku nebo si příště prostě koupíte na sedátko návlek. (A že si můžete vybrat třeba puntíkovaný, co vám bude ladit k tomu deštníku).

A vedle deště je tu ještě další lekce. Vítr. Myslíte si, jak je fajn zajet si 20 kilometrů na výlet do vedlejší vesnice, je to přeci přes krásné pole plné černobílých pohlednicových krav a zpátky po cyklostezce, krásně po rovině. Cha. Něco za něco a tak když nemáte kopce a stromy a složité stezky, máte vítr a ten vám to nandává celých 20 kilometrů a vy tak šlapete celou dobu vlastně stejně do kopce. Vítr není prostě holandský vítr, zjistíte, že můžete klidně šlapat minutu na místě nebo že vás vítr shodí z kola na stranu. Aspoň je ale ta sranda. I to, že mít nějaký účes tady nemá moc smysl, protože ofina neofina, přejedete přes město a máte ji pak prostě na prdel.

Mám tak pocit, že na tom ofouknutí ksichtu studeným větrem a deštěm něco bude. Holanďáci mi přijdou totiž nějak čerstvější, dynamičtější, živější a hlavně jim vždycky hádám o dost míň, jednoduše jedete do práce i z práce i do hospody na kole a to vás trochu probere. Možná že právě počasí je jedním z důvodů, proč jsou taky víc usměvaví a milí, proč když se v obchodě zeptáte prodavačky, kde je smetana, nemáte pocit, že jste ji totálně nasrali a že si kvůli vám bude muset dát večer u telky jedno pivo na debilní práci a lidi navíc. Nepohodlné počasí vás totiž naučí být celkem v klidu, zocelí vás proti neustálému řešení kravin a řešení věcí, které se nedají úplně změnit, a začíná to třeba u té blbosti, že jsou vaše vlasy celé špatně a máte rozmazanou řasenku, protože vám celou dobu prší do obličeje. Ne na obličej, přímo do obličeje, do očí, nosu a pusy, protože tady fouká a prší zároveň. Ze všech stran.

Už Čapek píše v Obrázcích z Holandska o jakési spojitosti mezi holandským charakterem, ježděním na kole a počasím. A tak i mě časem tady dochází, že ono to není jen o prožívání zimy, větru a chladu, ale možná trochu celého života. Prostě když zmoknete, tak se otřepete a nebudete o tom pindat ještě týden, protože ono je dost možné, že vás to ofoukne a zmokne úplně stejně na cestě zpátky domů. A to, že jsme pindaví mám potvrzené, on totiž i tatíček Masaryk v hovorech říká, že nikde ve světě nezažil tak umrčený a ukňouraný národ. Takže když se nedaří přes kaluže skočit, prostě projít. Uschnem. (Pracuju na tom).

Klára pro nás píše blog z Nizozemka, kde již delší dobu žije.