Holka z Východu v západním světě: Holandské multi-kulti aneb United Colours of Holland

Minulý pátek jsem asi kolem druhé ráno potkala před hospodou malou snědou holčinu. Byla už trochu opilá a řekla mi, že má večer nanic, protože ten večer slyšela asi pět komentů ohledně své barvy. Překvapilo mě to, myslela jsem, že je Holandsko víc nad věcí, a byla jsem zvědavá, odkud pochází, ale bylo mi jasné, že tahle otázka není momentálně úplně košer. Mluvila plynule holandsky a představila se mi jako Arti, později mi řekla, že se její rodiče přistěhovali do Nizozemí ze Surinamu, bývalé holandské kolonie. 

Venku jsme nakonec stály asi třicet minut a měly ten pocit, jako bychom se znaly už od malička. Probraly jsme tak celé naše úchvatné životní filozofie a dostaly se až k tomu, jaké to je žít v jiné zemi, ve které si vlastně připadáte pořád jako outsider, a že místo toho, abyste poznávali ten milion nových lidí a věcí, snažíte se ve výsledku poznat vlastně sami sebe. Vtom k nám přišel vysoký blonďatý kluk, typ otravného borce – studenta, Holanďan. „Heeey Surinaaami, how are you?“ pořvával, zatímco se k nám blížil. Já jsem se zeptala, jestli to myslí vážně, a on se mě tupecky zeptal: „Co jako?“ „Pokud ti to nedocvaklo, tak jsi idiot a my se s idiotama nebavíme,“ říkám já, Arti se směje a nagelovanec odchází. S Arti jsme si vyměnily čísla, že se zítra ozveme.

Každé úterý taky chodím plavat. Před veřejnými hodinami tam mají kurz plavání pro děti, za sebou před stupínkem stojí malí černoušci, malí blonďatí a bílí Holanďánci a malé Arabky, oblečené v plavkách od hlavy až po paty. A na tribuně se na ně dívá to různokulturní publikum, které je zajímavé a opravdu se navzájem nezabíjí. Docela chápu, proč mi můj kamarád Holanďan po výletě do Česka řekl, že mu připadalo hrozně divné, že jsme všichni stejní a že je to vlastně nudné. Třeba ve Zlíně jsme měli asi tři černochy a všichni je znali. A jeden z nich, Charles z Anglie, mi povídal, že když si na něj děti v trolejbuse ukazovaly, mamky jim říkaly, ať se nedívají, že je to neslušné. 

Ve středu pak často chodím na reggae jam do klubu Zolder. Tam by asi musely trolejbusové matky zakrýt dětem oči, protože černochů je tam víc než dost. A ti úplně v klidu jamují dohromady s bílými postaršími chlápky. Opět se spolu normálně domlouvají a mluví, nemlátí se. Jenom jeden neběloch mě neustále okukoval a pořád otravoval. Prý se mnou chce tančit a mluvit a já nechtěla. On mě chytnul a hodil přes rameno a spadnul se mnou na zem. Jeho kamarádi přiskočili, jemu vynadali a mě se ptali, jestli jsem v pořádku, a pomohli mi na nohy. Zeptali se, jestli chci na omluvu sdílet joint, a jeden se taky zajímal, jestli nechci mít sex. Já se zasmála a odmítla jedno i druhé. 

Hrozné, co? Jen nevím, jaký je rozdíl mezi tím, když mě na lukovském plese tlustý Franta taky přes hysterický protest přehodil přes rameno. Taky jsme spadli, málem jsem si rozbila hlavu a sukně se mi vyhrnula až na břicho. A i na bělošské diskošce jsem ve zlínském Flipu dostala určité nabídky. Mnohem detailnější a odpornější a s tím rozdílem, že když jsem opilého hocha odmítla, zařval, že „jsme všechny stejně děvky“, a vylil mi pivo. Hlavní rozdíl je v tom, že mi Franta jako bolestné nabídl slivovici, kterou jsem si vzala, protože ji přece jen znám. A o tom to tak trochu je. 

Taky se cítím nesvá, když mi přijdou na bar neběloši. Dívají se jiným stylem, voní jinak. Někteří se dívají intenzivněji a jakoby agresivně, jiní spíš poraženě. Asi takový styl obrany v jiném prostředí? Třeba oční kontakt je pro ně víc. Zatímco na bělocha jich musíte použít dvacet, aby se rozhoupal, tady stačí jeden, a to i v případě, že tak zamýšlený vůbec nebyl. To se ale naučíte a poznáte. (A o tom to taky tak trochu je.) Jezdí pomalu na kolech a je to otravné, ale taky se jim naučíte vyhýbat. A na kole jezdí i holky s šátkem, vedle toho mají džíny a normální triko s dlouhým rukávem (taky se asi něco naučily a poznaly). Celkově mi přijde, že jsou Holanďané na různorodost zvyklí. Emigranti jsou tady už od padesátých a šedesátých let a vidět je to třeba v reklamách. Například v jedné si v kuchyni se snědou holčičkou s blond afrem hraje blonďatá maminka a snědý tatínek.

ČTĚTE TAKÉ:

Holka z východu v západním světě: Vítr a déšť vás zničí a naučí

Holka z Východu v západním světě: Vztahy a svatby a umývání nádobí

Samozřejmě i Holandsko má multikulturní issues. Velkou diskusi rozpoutaly především dvě vraždy, které se odehrály v roce 2002 a 2004 – zabití pravicového politika Pima Fortuyna a filmaře Thea Van Gogha. Pim Fortuyn měl radikální názory na islám a multikulturalismus, Theo Van Gogh zase natočil film Submission, který kritizoval postavení islámských žen. I tyhle dvě události tak vedly a vedou k rostoucí popularitě pravicového Geerta Wilderse, který chtěl zavést třeba daně za pokrývky hlav, k zakázání kebabu se však ještě nedostal.

Závěrem. V baru tady pracuju osm měsíců a za tu dobu jsem vyhodila dva nebělochy a dva bělochy. Půl roku jsem tady studovala předmět Minority a multikulturalismus a pořád je to pro mě složité téma, protože je to o historii a taky mezinárodních vztazích. Vím ale, že problém není to, že ženské nosí šátek. Spousta jich taky jezdí v autech a na skútrech jako idioti a spousta z nich se vás jemně dotkne, když chce v klubu projít. Lidi jsou prostě dobří a blbí a na barvě a kultuře ne vždycky záleží. A jako poslední – na druhý den mi Arti řekla, že ten kluk, co se do ní navážel, byl její kámoš. Dělal si srandu a já příště možná chvíli počkám, než začnu vyšilovat.

Pozn. Autorka si je vědoma, že pro danou problematiku pravděpodobně nepoužívá správnou žurnalistickou terminologii.