Holka z Východu v západním světě
Bude to už pomalu půl roku, co jsem se přestěhovala do holandského Groningenu. Spousta lidí si asi bude představovat, jak si tady žiju úplně jiný život plný dobrodružství, vzrušení a jak je to vlastně hrozně cool jen tak se odkořenit a snažit se zakořenit jinde. Jenže život není Facebook a nikdo tam nikdy nedá fotku, jak s depkou leží v dece u telky. Cool a odvážné to možná je, ale lehké a neustále vzrušující to rozhodně není, prostě si hodně často připadáte jako idiot.
V životě se mi nestalo nic speciálního, klasicky jsem potkala Holanďana, když jsem tady půl roku studovala, a tak jsem dokončila vysokou v Olomouci, vykašlala se na práci v novinách a vrátila se sem pracovat v hospodě a uklízet. Chtěla jsem zažít dobrodružství, chtěla jsem si zkusit, jaké je to začít budovat život někde úplně jinde a vlastně od naprostého začátku. Je to totální blbost. Nikdy nezačnete úplně znovu, to vám může tvrdit možná tak akorát člověk závislý na heráku, co je ještě pod parou, nebo rozevlátá hrdinka stojící na útesu z románu Rosamunde Pilcherové.
Ono hlavně pokud jste holka z Východu, narážíte na svoje kořeny celkem často. Ne že by vám všichni předhazovali, že jste nějak zaostalá, ale když se vás každý pátý chlap v hospodě zeptá, jestli jste Polka nebo Ruska, tak si občas říkám, jestli se Asiatek taky ptají, jestli jsou Vietnamky, Číňanky nebo Japonky a jestli se pak na ně dívají, že by s nima třeba něco bylo. Občas se taky zeptají, jestli je tohle vaše první vycestování za hranice, a jsou překvapení, že máte načteno víc než němečtí nebo kanadští studenti. Jasně, tohle je tak trochu extrém, ale to, že jste z Východu, nebo teda možná ze střední Evropy, jak by mě někteří zlynčovali, si tady dost uvědomíte. Zatímco doma je totiž jméno Klára celkem hezké a ‚evropské‘, tady mají Kláru 1, 2 a 3 a je to jméno pro krávu.
Jasně, to klasické My a Oni. Oni jezdí na kolech, my ne. Oni jsou hubení a my tlustí, oni žijou v multikulturalismu, mají vyspělou ekonomiku, můžou kouřit trávu a homosexuálové u nich můžou adoptovat děti, zato my NE. Je toho dost, toho My a Oni, a tak to chci trochu demytizovat, podělit se o ten svůj dobrodružný život na Západě. Možná bych mohla začít pořádný bodywork, nakudrnatit si vlasy a od rána do večera pindat o Božském a Nebožském a být jak svalnatá Sarah Jessica Parker, která se ale tváří, že vůbec necvičí. Já cvičím. Hlavně to, jak nasednout na to podělané velké kolo a nepřipadat si jak totální idiot. Takže see you!
