Ves na Rakovnicku a v ní... stavení s věncem na dveřích vedoucích do jiného světa. Do horské chalupy rakouského farmáře. Přesto tu zní čeština, voní dřevo ze Šumavy a chlévy mlčí. Kouzlo!
Text: MICHAELA ŠMERGLOVÁ
Tohle kouzlo je dílem partnerů Ivy a Jana. Tak, jak pasují k sobě, dali rukou společnou dohromady dům, který voní dřevem, pohodou a umí přenést v prostoru... Začalo to ale jinak. „V úzké proluce tady stála rozbořená chalupa, a tu já chtěl shodit a postavit velkou dílnu,“ přibližuje původní plán Honza, vyhledávaný tesař, truhlář. Ten ale obec nepovolila. Možnou variantou byl pouze rodinný dům s dílnou! Kývnul tedy na dům. „Nechal jsem architekta udělat projekt, ale zajímala mě hlavně dílna. To v mém životě Iva ještě nefigurovala,“ usmívá se pan domácí. Pak se seznámil s maminkou dvou dětí a začali plánovat budoucnost spolu. „Přiznám ale, že jsem se napřed bála jít s Honzou hned do stavby domu,“ naznačuje minulost Iva. Tohle budovatelské rozhodnutí se událo před dvanácti lety „Profi projekt jsme odložili a začali sami vymýšlet a malovat dům pro rodinu. Prakticky, pro naši situaci realisticky,“ míní Iva, která se časem stala tvůrkyní interiéru, jeho vybavení a především zahrady.
„Stavěl jsem dva roky střechy v Bavorsku a Rakousku, odsud inspirace,“ ukazuje na dům ze zápraží vousatý sympaťák. „Když už dům, tak jsem chtěl venkovsko-horskou chalupu, kde je uvnitř vidět krov, izolace je nad krokví, podlaha pevná dřevěná a nechybí větší balkon,“ vypočítává. Jak chtěl, tak udělal. Akce náročná fyzicky i ekonomicky, ale byli na vše dva. A pomohli i kamarádi. „Já měla moderní krásný byt, z něhož se mi nechtělo, ale jsem sběratelka, miluju staré věci a... Honzu,“ vysvětluje své dozrání k domu Iva. Nelituje! Stejně nadšeně jako ona tu žijí i její děti. Veškeré smrkové trámy, palubky, modřínová prkna připravovali stavitelům na nedaleké pile. Pak je Honza ručně hobloval, seřezával, dával jim formu. Tak vyráběl i dubové dveře, zárubně a veškerý nábytek. Výsledkem je stavení, v jehož náruči se cítí dobře i vyznavač neosobního studeného minimalismu. „Jestli bych dům kvůli něčemu prodal? Postavil jsem ho s truhlárnou v přízemí – až na topení a elektřinu – sám. Vím, kde co je, jak co vznikalo... Neprodal!“ odpovídá rezolutně Jan. „Já bych jinam nešla. Svoje kytky ani věnce neopustím,“ rozesměje se Iva, jejíž chloubou je i k domu pasující skvostná zahrada, již denně zdokonaluje. A věnce? Interiér i exteriér jich zdobí čtyřicet, všechny „made in Iva“.
Do domu s bouřkovou barvou kuchyně se sehrané duo stěhovalo roku 2014, byl hotov na osmdesát procent, ale dodělávky šly rychle. Už proto, že se partneři ve většině shodnou. Anebo zvládnou kompromis. „Světla, záclony, polštáře jsou má doména. Většinu umím vyrobit, ale co bylo třeba koupit, mělo často háček. Třeba italská světla přišla rozbitá,“ uvádí činorodá blondýnka a sebekriticky přiznává, že ve sběru starých forem, bandasek, konví ji musí partner krotit. Je schopna přinést domů mnohé věci s příběhem. „Přece jen máme 198m2, 1+3 a komoru, tak sem nejde postavit krásný tkalcovský stav,“ přehání Jan. Prostory ale nedávno rozšířili. Jan postavil zahradní domek pro hosty a k němu letní kuchyň. I je Iva stylově vyšperkovala, byť o svém výtvarně-dekoratérském umu mluví skromně. Sem vedou venkem od domovní branky kolem dílny žulové schody a dřevěné nášlapy. V létě u nich kvetou floxy, slézové růže, ostrožky... Tady i Honzův děsivý popis stavby střechy a slova o tom, co chtěl a nevyšlo, vyzní idylicky. „Kdy jsme šťastní? Když odsud nemusíme!“ uzavírá Iva, zatímco vaří kávu a hladí malou psici...
Zajímavosti:
Venkov a styl
