Můj život se 4 dětmi
„A proč máte tolik dětí?“ Tuhle otázku slyším pravidelně. Průměrná Češka nemá ani dvě děti, takže pokud máte tři a více, vzbudíte minimálně pozdvižené obočí. A to v lepším případě.
Když jde normální česká rodina do pražské zoo, koupí si rodinný lístek a hotovo. Když tam jdeme my, musím k rodinnému lístku koupit dva další dětské, protože rodina tu znamená dva rodiče a dvě děti. Takže člověk pochopitelně nic neušetří, a navíc na vás koukají jako na exota, který neumí používat antikoncepci. Dobře, možná trochu přeháním, protože o antikoncepci většinou nikdo nic neřekne, ale pravda je, že zvídavá věta „a takhle jste to plánovali?“ padne až nepříjemně často.
Reakce typu„ježíši, tolik dětí, no to bych fakt nechtěla!“, kterými vás ohodnotí třeba náhodný spolucestující ve vlaku, jsou téměř na denním pořádku. Variaci na tuhle hlášku jsem nedávno slyšela dokonce i u doktorky, kam jsem přišla s dětmi na kontrolu se zuby. Paní v bílém se nechala slyšet, že čtyři děti by nechtěla, člověk totiž prý pak nemůže mít čas a energii se všem dostatečně věnovat. Jistě, ani k zubaři je nevezme.
Podobných scének zažívají matky s více než dvěma dětmi spoustu. Ne vždycky máte náladu je přejít se zenovým klidem. A tak to občas zabolí na obou stranách. Třeba jedna moje kamarádka se toho nebojí. Ke čtyřletému synovi má ani ne tříletá dvojčata, což rozhodně není většinový rodinný model, navíc dvojčata jsou kapitola sama o sobě, čtyři lidi z pěti neváhají a vysvětlí jí, že dvě děti najednou by oni nechtěli ani omylem. Ona jim na to s laskavým hlasem diplomata odvětí něco v tom smyslu, ať se nebojí, že své děti někomu podobnému rozhodně dávat nechce.
Celý článek si můžete přečíst v říjnové Marianne.
