ŠÁRKA PELIKÁNOVÁ: Nejsme žádné administrativní tety a strejdové, kteří jen bouchají čísla do počítače

Vlastní firmu jste založila již ve 23 letech. Co bylo hlavním impulsem k tomu, že jste začala tak brzy podnikat?

Touha podpořit moji mámu. Chodila z práce domů nešťastná, protože se jí nelíbil přístup bývalých zaměstnavatelů k zaměstnancům i klientům. Je to neskutečná kapacita v našem oboru a když chtěla něco inovovat, vylepšovat, vždy byla ihned zastavena. Takhle demotivovanou a vyčerpanou jsem jí vídala každý den. A tak jsem si řekla DOST! Takhle svoji mámu vidět nechci, měla by své schopnosti a znalosti uplatnit a ne je v sobě dusit. A tak jsem založila CEG, kde se moje máma mohla naplno začít realizovat. Rodina a její štěstí je pro mě natolik podstatné, že tohoto kroku nebudu nikdy litovat. Navíc dneska je nás v Connect Economic Group osmnáct a plníme své sny sobě i našim klientům.

Jak byste svou firmu představila? V čem se lišíte od vaší konkurence, co děláte jinak?

Nejsme jen účetní, CEG je mnohem víc. Je potřeba si to vyzkoušet na vlastní kůži, ale pokusím se to vysvětlit. Nabízíme vysoce kvalitní služby v oblastech účetnictví, daní a mezd, to beru jako samozřejmost a je to hlavní důvod proč nás klienti oslovují. Záhy však zjistí, že mají možnost se u nás srozumitelnou formou dozvědět, jak vlastně všechny tyto povinnosti ovlivňují jejich podnikání a jak jim základní znalost naší problematiky může pomoci v řízení a rozvoji jejich firmy. Pořádáme pro klienty i veřejnost semináře, kde si krok po kroku tyto věci jednoduše vysvětlujeme. Nejde nám o to, abychom jen zpracovali klientovo účetnictví a pomohli mu s daněmi a mzdami. Záleží nám na tom, aby sám klient svému podnikání rozuměl a byl aktivním hráčem při budování své firmy. Dále klienty propojujeme a pomáháme jim dostat se na nové trhy a k novým příležitostem. Točíme s nimi videa, zveme je na zajímavé business akce a propojujeme je dál. Když totiž roste náš klient, rosteme i my.

S čím se jako podnikatelka pravidelně potýkáte, a co vnímáte,  že je na podnikání ve vašem oboru těžké a složité?

Tak schválně, když řeknu účetnictví, daně…co se vám vybaví? Většině lidem prý naskakuje vyrážka, na kterou nepomáhá žádná mastička. A to je to co s CEG děláme, vyrábíme účinný lék na tuto vyrážku. Pacienti jsou na začátku velmi skeptičtí a obávají se léčby, za pár měsíců si však na nějaké problémy ani nevzpomenou. Každopádně na začátku je pro nás důležité klientům vysvětlit, že by měli účetnictví, daně a mzdy brát jako jednu ze svých priorit. Jedině tím, že nám dají možnost jim vysvětlit jak jejich business funguje v číslech mohou rozklíčovat, jak se jim daří a co by případně v podnikání mohli změnit. Pokud pacient nespolupracuje, nemůžeme ho ani vyléčit.

Ve firmě spolupracujete se svojí maminkou, Annou Pelikánovou, která je jednou z předních odbornic na daně a účetnictví neziskových organizací. Bývá spíše zvykem, že rodiče zaměstnávají své děti, kterým následně mají v plánu podnikání přenechat. Jak vám to dohromady klape?

Teď je již vše v pořádku, i když se to samozřejmě neobejde bez občasných emocionálních výbuchů. Rodinné podnikání je těžké právě v tom, že je skoro až nemožné oddělit pracovní a osobní rovinu. Každopádně dnes mohu s klidným srdcem říci, že naše spolupráce vytváří skvělé věci a také pěknou atmosféru. Avšak před dvěma lety to tak ještě nebylo. V podstatě celých prvních pět let to byl boj. S mámou jsme dost válčily, do práce jsme tahaly více emoce než rozum. Bylo těžké se odpoutat od modelu matka-dcera, kdy máma měla pocit, že mě musí stále vychovávat a měla strach mi svěřit zodpovědnost za některé věci. Já zase jako malá holka dupala nožičkama a dožadovala se pozornosti maminky a chtěla její neustálé uznání. Když se na to obě dvě díváme s odstupem, musíme se tomu smát. Dneska již víme, že jsme partneři, kteří si mohou důvěřovat a kteří si nemusí navzájem nic dokazovat.

Máte nějaké neshody a pokud ano, čeho se týkají?

Nenazvala bych to přímo neshodami. Ale každá jsme z naprosto jiného těsta- já jsem velmi zaměřena na vztahy, a na rozvoj firmy. Máma je odborník a záleží ji na tom, aby bylo vše perfektní. Je tedy potřeba si vždy vyslechnout jedna druhou, abychom si navzájem více porozuměly. Já například mámu občas přemlouvám, abychom se v CEG pustily do nového projektu, nebo abychom některé situace řešily smírčí cestou. A ona mi zase vysvětluje, proč je potřeba se zaměřit více na práci na současných úkolech a proč je potřeba být občas nekompromisní. Navzájem to pak tvoří překrásnou synergii, kdy se snoubí stabilita s růstem, cit se spravedlností.

Nabízíte práci lidem, kteří hledají hůře uplatnění a jsou svým způsobem na trhu práce znevýhodněni, jako například maminky na mateřské, absolventi, nebo lidé 50+. Co vás k tomuto kroku motivovalo a plyne z tohoto rozhodnutí pro vaše podnikání nějaká zátěž?

Být maminkou, studentem či člověkem přes 60 let neznamená, že byste měli nižší předpoklady k tomu být úspěšní a dobří ve své práci. Kolikrát to může být naopak. Studenti se připravují na školách k tomu, aby byli jednou skvělými odborníky. Maminky na mateřské nabírají zkušenosti v time managementu a velmi se jim rozvíjí emoční inteligence. Starší lidé v kolektivu zase přinášejí zkušenosti a životní nadhled. Já si velmi vážím toho, že máme v CEG mimo jiné zastoupeny všechny tyto tři skupiny, a je krásné pozorovat jak se navzájem doplňují, inspirují se a pomáhají si. U studentů či u kolegů, kteří nemají na počátku tak vysoké odborné znalosti a zkušenosti jsou samozřejmě vysoké náklady na jejich zaučení, to v našem oboru trvá měsíce, spíše roky. 

Vaším druhým domovem se stalo Japonsko, kde jste nejdříve pracovala a potom i studovala. Zkuste nám tyto dvě zkušenosti přiblížit.

Rok od založení firmy jsem neustále slýchala od okolí, že jsem nějaká moc mladá na to řídit vlastní firmu, ptali se mě zda to jen tak zkouším nebo to myslím vážně…to mi na sebevědomí moc nepřidávalo. A tak jsem ve 23 letech díky pocitu, že ještě nic o businessu neumím, odcestovala do Japonska pracovat jako analytik v investičním fondu. Bylo to neskutečně náročné výběrové řízení, sama jsem nevěřila tomu, že si mě nakonec z tolika kandidátů vybrali. Brala jsem to jako příležitost zjistit co nejvíce o tom jak se firmy finančně hodnotí a řídí, načerpat inspiraci v totálně jiné kultuře. To se podařilo a mimo jiné jsem dostala příležitost také implementovat mnohé z mých nápadů na zlepšení řízení zaměstnanců a zákaznické péče. Navrhovat něco takového v japonské firmě, kde tyto procesy používají dodnes, mi pomohlo k opětovnému nalezení mého sebevědomí. Jakmile jsem dorazila zpět do ČR, sedla jsem si s mámou k pivu a probrala s ní všechny mé nápady. A od té doby jsem již věřila, že CEG dokáži rozjet.

Přinesla jste si některé tamější pracovní návyky do své firmy a pokud ano, které?

Moc se mi líbila filosofie mého japonského zaměstnavatele. Pan Sawakami říkal, že peníze, které vyberou od klientů, by měli být zpátky investovány do těchto klientů, ne do cizích lidí. Své klienty učil a vzdělával je pomocí srozumitelných seminářů zaměřených na lepší pochopení problematiky dlouhodobého investování. To s jakou pokorou a jakým nenásilným a velmi upřímným přístupem tento interní marketing dělali mě naprosto nadchl. Rozhodla jsem se také věnovat více svého času a energie současným klientům a získávání doporučení z jejich strany.

Co se týče pracovní morálky, firemní kultury a pracovních vztahů, je něco, co by se mohli naopak naučit Japonci od nás?

Určitě ano. Tím, že v Japonsku stále existuje velmi silně zakořeněný systém hierarchie, většina zaměstnanců nemá mnoho příležitostí vyjádřit svůj upřímný názor na věci, které se ve firmě dějí. Ať už se bavíme o projektech, práci s klienty, tak také o tom jak se cítí na pracovišti. Snažila jsem se managementu v Tokiu vysvětlit, že názor více lidí může i přes počáteční časovou náročnost přinést daleko zajímavější výsledky. Rozhodovací pravomoc je vždy na těch nahoře, avšak vyslechnut by měl být každý kdo má k dané věci co říci. Naštěstí jsem narazila na skvělého zaměstnavatele, který mi naslouchal a podpořil mě ve vzniku platformy pro zaměstnance, kde se seznamovali s novinkami z vedení a vnášeli na to svůj názor. Ačkoliv i v ČR ne všechny firmy dávají svým zaměstnancům příležitost se maximálně projevit, u nás alespoň lidi rádi filtrují své pocity a názory někde u piva. Prostě to vyventilují. V Japonsku to v sobě většinou dusí.

Měla jste možnost vytvořit si zde pevné osobní vazby a jaká každodenní témata trápí současné Japonce?

Upřímně jsem tam byla příliš krátce na to vytvořit si velké množství pevných osobních vztahů. 1 rok je pro Japonce příliš krátká doba na vytvoření důvěry, zvláště, pokud jste cizinec. Já jsem však člověk, který velmi silně projevuje svoje emoce a říkám, co si myslím. Tím pádem mi místní obyvatelé začali důvěřovat poměrně rychle, ačkoliv je to ze začátku trochu děsilo. Oni nemají příliš ve zvyku se někomu emocionálně otevírat, na veřejnosti určitě ne. Nejsilnější vztah jsem si pak vytvořila se svým nadřízeným Hiroshim, kterého mohu nazvat svým opravdovým přítelem a mým životním učitelem. Dodneška si píšeme dopisy, pokud se něco děje v našich životech, ihned se informujeme. Vím, že až se budu například vdávat, tak on u toho musí být. Ale my dva jsme se vždycky trochu vymykali japonským standardům. Pamatuji si, jak šokováni byli naši kolegové, když jsem si z Hiroshiho udělala srandu na firemním sezení, že je moje asistentka, protože mi pomáhal s překladem z japonštiny a vedl mi kalendář obědů s kolegy. Nazvat nadřízeného svoji asistentkou- to se v Japonsku opravdu nenosí. A my se tomu dodnes smějeme a občas ho tak v dopisech nazývám.

Jak relaxujete a odpočíváte a jak si představujete svou ideální dovolenou?

Miluji hory. Lyžování, to je moje! A potom taky výšlapy a courání se hřebeny Beskyd, kde máme také krásnou rodinnou chatu, kterou již nově pronajímáme dalším lidem. Normálně ale není čas jen tak někde vyrazit na hory. To pak hážu kolečkové brusle do auta a zajedu na moji oblíbenou bruslařskou dráhu v Praze a jezdím klidně 20 km v kuse. Ten vítr, rychlost a pot mě naprosto osvobozují. Když mám melancholičtější náladu, tak usedám za klávesy, zkouším si skládat písničky a hlavně zpívám. Od malička jsem se věnovala zpěvu, pak jsem pár let hrála hlavní roli v muzikálu, před pár lety jsem zkoušela i hodiny operního zpěvu. Ale teď bych se ráda vrátila k mému milovanému jazzu. Moc by se mi líbilo mít malou kapelku, se kterou bych mohla vypnout a jen si hrát s tóny.