Veselý klaun Zuzana Kronerová
Její otec, herec Jozef Kroner ji prý na začátku studií řekl: „Zuzko, nemusíš být ani slavná, ani nejlepší. Stačí, když budeš takovou štikou v rybníku, co občas rozčeří vody“.
Omluvte moji neomalenost, ale v mládí jste mezi prvoplánové mondény a sexbomby nepatřila. Trápila jste se někdy kvůli vzhledu?
Už na škole jsem se smířila s tím, že princezny ani milovnice asi hrát nebudu. A taky jsem byla přesvědčená, že mě kamera nemůže mít ráda. Čili že se ve filmu ani v televizi neuplatním. Ale brala jsem to sportovně. Říkala jsem si, že na jevišti můj výrazný obličej vadit nebude. O to větším překvapením pro mě bylo, když jsem ve čtvrtém ročníku VŠMU začala dostávat jednu televizní nabídku za druhou. Mindráky už sice netrpím, ale sebekritičnost si pěstuji. Je zdravá.
Ze srovnávání se slavným otcem jste také nebyla otrávená nebo nervózní?
Ne, neřešila jsem to. Je ale pravda, mne rodiče nešetřili. Hned po první premiéře mne zkritizovali. Já jsem ale otce i matku také kritizovala. Každý divák má přece právo na svůj názor. Mluvili jsme mezi sebou otevřeně.
Nechválili?
Ale ano. Třeba po zhlédnutí mého výkonu, kdy jsem zaskočila v divadle za nemocnou kolegyni v beztextové roli, táta pronesl: „No vidíš, konečně suverénní výkon! Ale vážně: oba mě podporovali a drželi mi pěsti.
Říkáte oba. Váš otec je v Čechách stále populární, ale maminku, herečku Terézii Hurbanovou-Kronerovou nezná téměř nikdo. Je to daň za mateřství? Jaká byla jako maminka?
Skvělá. Obětavá. Pečující. Myslím, že být mámou ji bavilo, akorát byla příliš tolerantní a málo důsledná ve výchově. Nenutila mě uklízet. Naopak, udělala to místo mě. Takže zatímco jsme my dva s tátou debatovali v naší kuchyni o umění a o životě dlouho do noci, maminka si s námi povídat nemohla. Už dávno spala, unavená z domácích prací.
Někde jste zmínila, že se vaši rodiče celý život velmi milovali. I vy jste celoživotně a bez skandálů zakotvila v jednom manželství. Je to tím vzorem z domova?
Jelikož moji rodiče byli herci, tak se jejich harmonie projevovala někdy poněkud temperamentně. Byla plná emocí, něco na způsob italského manželství. V jejich soužití se ale našlo hodně humoru. To je něco, bez čehož žádné manželství ani žádný partnerský vztah podle mne nevydrží.
Takže je lepší , když se rodiče občas před dětmi i pohádají, než dusno, vážno a předstíraná pohoda?
Domnívám se, že bylo hodně dobře, že jsem nemusela vzhlížet k nějakému dokonalému ideálu. Pro mého manžela by to mohlo být velice omezující. Navíc bych partnerovi, který by se mě snažil předělat podle své ideální představy, pravděpodobně utekla. Jak říkával Július Satinský: „Na naší ulici je svoboda.“
V kolika letech jste se vdávala?
S manželem jsme se seznámili v nadmořské výšce 1000 metrů, na chalupě ve Slovenském rudohoří. Bylo mi třicet, na tehdejší dobu jsem byla stará panna za zenitem. Ale po pravdě, na manželství jsem předtím ještě zralá nebyla. Svatba se konala téměř dva roky poté.
Manžel je matematik. Vy jste původně chtěla studovat angličtinu, latinu, případně dramaturgii. Znamená to, že jste logický, organizačně schopný člověk?
Takhle bych to úplně neřekla. Jediná oblast, ve které jsem organizačně úspěšná, je...
...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ČERVENCOVÉ MARIANNE, kterou si nyní můžete objednat až domů do schránky s POŠTOVNÝM ZDARMA. Objednávejte zde.