PAVLA BERETOVÁ: Když se něčeho bojím, jdu do toho
„Jsem divoká, radikální, tvrdohlavá. Je mě moc. I když mi přátelé říkají, že jsem v posledních letech dost změkla,“ tvrdí o sobě herečka Pavla Beretová. V životě prožila hodně těžkostí, náš společný rozhovor je ale plný naděje.
Čemu se právě teď nejčastěji věnujete?
Jsem hodně na chalupě a chodím ven. Je příjemnější být v přírodě než ve městě duchů. Koukám na filmy, které jsem si neměla čas pustit, čtu knížky, doháním resty. Nejhorší je, když v karanténě člověk upadne do bezvládí, spí do jedenácti a chodí do postele v jednu. Je dobré nastavit si řád.
To je pro herce asi těžké, ne?
Hrozně těžké! Ale je to můj celoživotní úkol – vytvořit si strukturu a řád, ve všem. Protože vím, že pak je mi v něm dobře, a taky mi dělá radost, když ho můžu porušit. Být v „rozplizlu“ je pro mě ubíjející.
Zaujalo mě, že jste měla celkem divokou pubertu, ale taky jste v patnácti konvertovala ke katolicismu. Jak jde tohle dohromady?
To jsem já v kostce – divoká, radikální, tvrdohlavá, je mě moc, a zároveň miluju klid, ticho a meditaci. Obě polohy mám výrazné, a tak to bylo i v pubertě. Nikdy jsem nebyla holka s límečkem, která sedí v kostele. Šla jsem tam rovnou z pařby a nikdy jsem neměla pocit, že je to v rozporu. Myslím, že Bůh na mě není naštvaný za to, že jsem divoká. Takovou mě udělal, takže asi je s tím v pohodě. Řekla bych, že já s tím bojuju víc než on.
Pořád s tím bojujete?
Určitě. Celoživotně se snažím usměrnit, protože mám pocit, že bych měla. Ale čím víc se o to snažím, tím víc to nejde. Zrovna dneska jsem se ptala přítele, jestli jsem divoká, nebo tichá, a on řekl – „Ne, ty jsi tichá. V práci jsi jako koule energie, ale jsi klidný člověk.“
S Veronikou Liškovou připravujete film o smrti a vyrovnání se s ní. V sedmnácti jste přišla o maminku, brzy poté o sestru a nakonec i o tatínka. Nebála jste se toho tématu?
Smířit se s odchodem člověka, v mém případě několika blízkých lidí za sebou, opravdu není žádná sranda. Ale jde to – aspoň si to myslím. Ale to „jde to“ neznamená, že by člověk nebyl smutný nebo že by to úplně přestalo bolet. Když někoho milujete a on odchází, vytváří se ve vás smutek. Je dobré s ním nebojovat a přijmout, že to tak je. Mně už bude celý život smutno po rodičích a po sestře, ale to je v pořádku. Já taky umřu – všichni umřeme a půjdeme jinam. Tak to je. Bolest a smutek k životu patří a to, že se někomu stýská, jen dokazuje velikost lásky. Strašně věřím, že to, co bylo rozpojené, se zase spojí. Takže ano, smrt blízkých bolí. Ale dá se žít i s tou bolestí a nemusí být paralyzující.
Je to nepřenosná zkušenost, zvlášť když to člověk zažije příliš brzy. Taky jsem ve čtrnácti přišla o tátu.
Já se tím taky strašně natrápila a vím, že to spoustu věcí v mém životě ovlivnilo. Měla jsem hodně špatné stavy, pocit samoty tady na té planetě. Ale naučila jsem se s tím žít – nejsme v tom sami. Lidí, kteří postrádají někoho blízkého, je strašně moc. Jde o to, nenechat se pohltit smutkem a depresí. Spíš si do toho skočit a prožít si to. Probrečet se tím, provztekat, být naštvaný, jak je to nespravedlivé, plakat až do úmoru. Průšvih nastává, když...
...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PROSINCOVÉ MARIANNE.