LENKA NOVÁ: Nic není definitivní
Zpěvačka Lenka Nová vydává desku Dopisy. Povídaly jsme si o překonávání psychické i partnerské krize i o tom, proč se člověk po čtyřicítce znovu nadechne a otevře oči.
Autorka: Simona Martínková-Racková
Jak se cítíte teď, pět let po čtyřicítce?
Čím dál líp. Jak říkala moje devadesátiletá teta – holka bláznivá, tohle je ten nejlepší věk! Člověk ještě dobře vypadá a je zdravý, ale už má něco za sebou a dokáže mít nadhled. Ví, že všechno má řešení a nic není definitivní. To se snadno říká v pohodovém rozpoložení, ale co když přijde nějaký průšvih?
Sama na sobě pozoruju, že i když je nějaká situace hodně nepříjemná nebo emocionálně vyhrocená, dokážu se snáz uzemnit. Uklidnit. Říct si, OK, je to hrozný, tak to dneska přežij, vydrž a uvidíš zítra.
To ale znamená smířit se s nimi, a to je někdy těžké.
To je fakt. Nejvíc mě drásají věci, které nedokážu ovlivnit nebo změnit. Odchody, rozchody, ale i nezdary v práci. Prostě něco nevyjde. Často se ale časem ukáže, že to mělo nějaký důvod.
V některých případech stále čekám, kdy se ten důvod ukáže, a pořád nic.
Někdy to trvá déle. Až teď, po pětadvaceti letech v branži, jsem pochopila, jak je dobře, že jsem neměla ten zásadní „kick“ ve dvaceti, po kterém jsem tenkrát tak toužila. Buduju si kariéru krůček po krůčku, mám pořád kam jít a pořád mě to těší. Když v pětadvaceti vyprodáte O2 arénu, co dělat do padesáti?
Vaše nová deska, na které jste spolupracovala s Petrem Maláskem, Josefem Štěpánkem, Rasťo Uhríkem a Milošem Dvořáčkem, se jmenuje Dopisy. Je některý z dopisů na desce váš?
Několik. Jeden je o nenaplněném vztahu s ženatým mužem, jeden je cestovní, vznikl i dopis mojí dceři Kátě, ale nepodařilo se mi převést ho na text tak, abych byla spokojená. Jí jsem ho ale poslala.
Kátě je deset, co na něj říkala?
Ještě o něm neví. Má ho v e-mailové schránce, kterou jsme jí založili krátce po narození. Posíláme jí tam fotky a různé postřehy, ale zatím jsme jí ji nepředali.
A kdy to přijde?
Ve chvíli, kdy ten e-mail bude potřebovat. Třeba k patnáctinám, uvidíme.
Odmalička jste chtěla zpívat a „být slavná“?
To ne. Ale chodila jsem v Brně do divadelního souboru Pirko a byla jsem obsazena do představení, kde hrála kapela. Pak jsem dostala lano do první skutečné kapely, ale byla to spíš zábava. Zpívala jsem, ale až do dvaadvaceti jsem nevěděla, co „ze mě bude“. Až když jsem udělala konkurz do Laury (Laura a její tygři - pozn. red.), najednou nebylo o čem. Z okresního přeboru jsem se dostala do první ligy a rozjelo se to.
Brzy jste si nahrála i sólovou desku.
To bylo šílený období. Dostala jsem nabídku od firmy BM Music, která vydávala ty nejlepší interprety, a podepsala smlouvu na pět desek, na celoživotní kariéru. Tak jsem si říkala – a mám hotovo. Produkci mi měl dělat Ivan Král, bomba. Jenže já čtyři měsíce čekala, až...
...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V BŘEZNOVÉ MARIANNE.
