ANETA KREJČÍKOVÁ: Hra se životem
Rapl, Svět pod hlavou, Policie Modrava, Případy 1. oddělení, Ulice… Když se podíváte na filmografii Anety Krejčíkové, zjistíte, že hrála snad ve všech seriálech z poslední doby. Jaké to je, když vám v osmadvaceti přeruší slušně našlápnutou hereckou kariéru mateřství?
ŘÍká se, že žena dospěje až s dítětem. Vám je dvacet osm, před rokem se vám narodil syn. Cítíte se kvůli tomu nějak zásadně dospěleji?
Nemám pocit, že jsem dospěla. Hlavně vůbec nevím, jestli u mě tenhle stav vůbec někdy nastane. Ale cítím velké změny, třeba teď mnohem víc prahnu po spojitosti s ženskou energií a ženskými spolky. Ženy prý jsou intrikánky, ale já si to nemyslím. Moje zkušenost je úplně jiná.
Vás ženský svět hodně zaujal už v těhotenství, rodila jste s dulou, což občas někdo bere jako trochu „ezo“.
Mám s tím báječnou zkušenost. I když porod je porod. Studovala jsem spoustu věcí, chtěla jsem vědět, co se ve mně děje, abych mohla tělu pomoci, byla jsem i na kurzu hypnoporodu. Nakonec jsem měla dulu, kterou jsem viděla poprvé až na porodním sále, protože ta moje původní byla zrovna na dovolené. Ale tušila jsem, že se Ben narodí dřív. Asi jsem trochu ezo, dost se řídím intuicí. Zvlášť po porodu. Naučila jsem se hrát si se životem a s věcmi, které mi přihraje.
Ve čtrnácti vám život přihrál seriál Ulice, vlastně jste dospívala před kamerou. Jaké to bylo?
Já jsem tam měla nejprve jen epizodní roli, pak větší prostor, potom hlavní dějovou linku… Strašně moc mi to dalo, ale už s Ulicí končím, zrovna teď mě čeká posledních pár hodin natáčení. A když se ptáte na to dospívání před kamerou, tak to vůbec nebylo zlé. Byli jsme celkem velcí, osmá devátá třída, vztahy ve škole už byly v té době nějak zajeté.
Vy jste v bulváru často označována jako „vnadná herečka“ nebo „žena s křivkami“. Jak se s křivkami dospívá? Když je člověk ještě dítě a okolí to tak třeba nebere?
Puberta byla asi nejhorší období mého života. Asi proto, že jsme tehdy neměly s mámou úplně dobrý vztah. Ani jedna jsme si nevěděla rady se společnou komunikací. Byla jsem ztracená. Potřebovala jsem pomoct, ale nebylo kde. Změny těla jsem si ale začala uvědomovat mnohem dřív. Už v jedenácti jsem dostala první menstruaci, narostla mi prsa. Hrozně jsem chtěla být dospělá. Možná to bylo tím, že jsem dospěle vypadala.
Pozornost vám nevadila? Protože kdo je víc sexy než prsatá blondýna?
Já to tak nebrala. Spíš jsem byla cíťa a vadilo mi, když mě třeba někdo neměl rád. Nechápala jsem proč. Že jsem někomu nesympatická jen proto, že budím pozornost. Někteří chlapi zvířecího typu se mnou mluvili takovým tím zvířecím způsobem, naopak intelektuálové mě automaticky zařadili do skupiny hloupá, pohybující se bytost s prsama. Ale myslím, že v posledních letech se naštěstí uvažování v tomto ohledu dost změnilo. Lidé jsou mnohem otevřenější, shovívavější a dokážou se na druhé podívat jinak. Zhodnotí, že si třeba tak úplně neví rady, a neodsoudí je. Možná to ale vnímám jinak, protože jsem dál než někdy ve čtrnácti.
Když jsme u přijímání těla, vy jste během těhotenství dost přibrala. V dnešní době sociálních sítí jsme kvůli váze všechny po tlakem, herečky to ale v tomto ohledu mají ještě těžší.
Já přibrala dvacet kilo, to zní příšerně! Deset jsem nechala v porodnici a deset byla jen a jen moje vyžranost, protože jsem jedla tři dorty denně. To ani nebylo, že bych si řekla: „A teď si dám dort.“ Já ho prostě musela mít! Divím se, že jsem neměla těhotenskou cukrovku. Úplně všechno jsem ještě bohužel neshodila. Před těhotenstvím jsem se poprvé v životě cítila fit, na pohled i na omak, hodně jsem na sobě makala. Ale pak jsem otěhotněla a všechno bylo v čudu. Teď na to chci znovu šlápnout, pořádně zabrat a vrátit se do formy. A pak třeba znovu otěhotnět a...
...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ŘÍJNOVÉ MARIANNE.