ZUZANA STIVÍNOVÁ: Bylo to skvělé! A jsem ráda zpátky

Docela jo. Stěhování je vždycky náročný, o to náročnější po sedmi letech a přes oceán, ale těšila jsem se. Odjížděli jsme na tři roky a vraceli se za sedm let. Užila jsem si to dostatečně. New York uvidím znovu, nebo můžu, když budu chtít. Není to fatální, není to emigrace. Do Čech jsem jezdila často, spíš jsem se těšila na to, že tady to nebude provizorium. 

 

Užíváte si každého dne, ale v určitou chvíli si řeknete, budeme tady dál? Muselo by to být nejméně na deset let – a chceme tu být deset let, nebo jedeme hned? Člověk se musí rozhodnout. 

 

I s dětmi. Věděli jsme, že když neodjedeme hned, už bychom je neodvezli jen tak. Říct jim za dva roky, když se začínaly integrovat? Už tam zarůstaly. S manželem jsme se shodli, že chceme, aby měly i české dětství. Takhle by byly už jenom Američani, vzdalovaly by se. Mně to přišlo důležité, jako poslední dobrá možnost se vrátit. 

 

Ano. Odjeli, když jim bylo tři a šest. Pro mladšího je to asi náročnější, začal vnímat svět až na Manhattanu, ale starší zná obojí. 

 

Za prvé mi neříkají maminko…

 

Taky ne, spíš říkají, já si vezmu jogurt, jo? Ale jsem ráda, že se mnou vůbec hovoří. Podle mě se jim stýská, ale aspoň pracují na tom, že tam v budoucnu budou studovat. 

 

Přímo na Manhattanu. Všechny peníze dáte za nájem, ale to je jedno, aspoň si koupíte pár let zážitků. Mohli bychom bydlet třeba v Brooklynu, ale o tolik levnější by to nebylo. 

 

Bydleli jsme na východní straně, kde jsou nemocnice, dálnice, pořád jsme slyšeli houkačky, nad námi byl heliport. Je to hlučné a zalidněné město, běžný provoz byl někdy náročný. Každý výlet do Central parku byla akce, jdete s davem lidí, mně to vadí, já jdu radši do Grébovky. V Praze i na Manhattanu si občurávam svoje patníky, které si vytvořím jenom já. To místo je nakopávací, ale někdy i stejně vyčerpávající. Tady mi chybí hodný lidi a small talks, to mám ráda. Přátelila jsem se s Indy, s Korejkou, měla jsem přítelkyni z Keni, s nimi jsem rozmlouvala, to po nich se mi stýská.

 

Z Prahy to bylo snazší, po návratu vám zbudou jen ti praví. Někdo potřebuje permanentní pozornost, jiní fungují, i když jsem s nimi neměla ani čas mluvit. Za sedm let si tolik přátel neuděláte, když jste s nimi nechodila do školy, do oddílu, na žádné kroužky. Jestli jsem tam měla pět přátel, je to moc. Spřátelili jsme se třeba s rodinou z Indie, babička vás učí vázat sárí, dělat jejich rodinný čaj, jenže pak odjedete na léto do Čech, vrátíte se, a oni tam nejsou, protože táta byl pilot a odveleli ho jinam. Tak napíšete, „jé, my jsme se minuli“, a přitom můžete rovnou napsat „hezký život!“, protože se už nikdy neuvidíte. To se mi stalo mnohokrát, v New Yorku je to běžné. Proto tam lidi žijí tak naplno, teď. 

 

Mnohokrát jsem slyšela, ty se máš, ty žiješ v New Yorku. Na to jsem odpovídala „ano“. Lidi tam často mají malé byty, nemají rodiny, musejí se sami o sebe postarat. Posílala bych děti na zkušenou. V jakékoli metropoli se naučí být samostatní, je to do života dobrý. Pak všichni zjistí, jak se tu vesměs máme docela dobře. Kvalita života v Čechách je vysoká.